Proč mají faráři hrůzu z Vánoc

Půlnoční mše ve Strahovském klášteřeFoto: Jana Šustová

Zatímco většina lidí neměla z kalendářního načasování letošních Vánoc velkou radost, protože se svátky prakticky kryly s běžným víkendem, existuje jedna profesní skupina, která měla z tohoto stavu neskrývanou radost – faráři. Pro duchovní jsou totiž Vánoce nejstresovější částí roku, profesním maratónem, kdy se každý večer něco děje. Duchovní musí pronést nadstandardní počet kázání, a do toho organizovat besídky pro děti, navštívit všechny seniory ve farnosti, postarat se o vybudování jesliček v kostele, neonemocnět ze špatného počasí, pohřbívat nejstarší členy farnosti, jejichž odchody bývají v zimě častější, vzdorovat tlakům komercionalizace svátku a k tomu všemu ještě předstírat sváteční náladu.

„Vánoce jsou čas, kdy se musíme pořád usmívat a prostě to nějak vydržet,“ řekl listu Daily Telegraph reverend Andrew Wickens, anglikánský kanovník kostela Všech svatých v anglickém Manchesteru. „Je to nejhektičtější a nejnáročnější týden v životě kněze,“ dodal. 

Wickens prý zná jednu evangelickou farářku, která úplně odmítá číst vánoční okružní dopisy, v nichž lidé bilancují uplynulý rok. „Je to krize soucitu. Nedokáže už vnímat všechny ty vzestupy a pády druhých lidí,“ vysvětluje duchovní. Na vánočním maratónu je podle něj nejdůležitější, aby si farář zachoval důstojnost. „Je třeba, aby člověk proplouval jednotlivými událostmi s grácií jako labuť, ačkoli i ta pod hladinou za všech sil hekticky pádluje nohama. Ne vždy se však daří zachovat klid. „Na Boží hod jsem zjistil, že mi zmizelo veškeré bohoslužebné náčiní. Víkend předtím jsme měli na faře řemeslníky, vše bylo vzhůru nohama, a někdo vzácné předměty odnesl bez mého vědomí. Nakonec jsme je našli, ale pár hodin jsem byl na infarkt. Jinou neděli zase nějaký provokatér posypal vchod do kostela listy marihuany. Lidé se už začínali trousit na bohoslužbu, a já v taláru běhal po trávníku a sbíral inkriminovanou rostlinu,“ líčí své každodenní trable Wickens. 

„Lidé si obecně myslí, že mají o Vánocích nárok na trochu více pozornosti než přes rok. A my jim ji musíme poskytnout. Jste-li kněz, nemáte nárok na projevy slabosti. Lidé na vás závisí, a tak musíte sršet energií, laskavostí, i když byste nejraději někam zalezli,“ řekl Telegraphu reverend Philip North z kostela svatého Michala v londýnském Camdenu. „V žádném případě nesmíte věřícím odseknout nebo je odbýt, i když jste chvílemi ve velkém pokušení to udělat. A to ani když se octnete často v neuvěřitelných situacích,“ líčí své zážitky farář. 

Minulé Vánoce například zjistil, že se mu v kostele ubytoval bezdomovec. „V jedné z postranních kaplí měl matraci i miniaturní osvětlení. Několik měsíců se skrýval tak, že jsme na něj nepřišli. Aspoň se vysvětlilo, kam mizí sušenky z farních zásob a proč pořád někdo zapíná bojler s horkou vodou pro společenskou místnost. Hned jsem měl o starost navíc, nemohl jsem ho jen tak vyhodit a sháněl jsem mu azyl. Camden je sociálně postižená oblast a lidí s podobným osudem je zde hodně,“ říká reverend. 

Část problému s nabitým pracovním programem spočívá v tom, že advent vlastně oficiálně nikdy nekončí a křesťanské Vánoce začínají Štědrým dnem, kdy jsou již technicky vzato v plném proudu. „Někdy si říkám, že bychom měli opět slavit Vánoce až na Tři krále, abychom advent od Narození Páně trochu odpojili. Samozřejmě vím, že to není možné,“ říká reverend Wickens. Dalším stresovým faktorem Vánoc jsou podle něj bezpečnostní ohledy. „Když jsem byl dítě, lítali jsme během vánočních slavnostní po kostele se svíčkami a nikomu to nevadilo. Dnes je to proti předpisům, takže v některých kostelech děti stojí u jesliček s fosforeskujícími tyčinkami. Nevím ovšem, jak to má symbolizovat fakt, že je Kristus světlem světa,“ říká skepticky reverend. 

Vrcholem vánočních bohoslužeb by samozřejmě měla být půlnoční. „Je to krásný zážitek, ale abych pravdu řekla, jsem ráda, že můj nový kostel nestojí poblíž hospody. V mé minulé farnosti se totiž na půlnoční trousilo tolik opilců, že jsme jednou museli vyhnat celou partu lidí v kostýmech Santa Clause s půllitry v rukou,“ říká farářka Melanie Toogoodová z kostela svatého Jiří v Tufnell Parku v severním Londýně. „V zásadě se během půlnoční snažím redukovat škody na minimum. Stávám na kazatelně a ptám se v duchu: dorazí varhaník? Jak moc opilý je ten člověk v první řadě? Spadne? Pozvrací se?“ říká reverend North.  

Půlnoční je podle něj natolik nepředvídatelná, že se často mění v riskantní podnik. „Myslím, že se to však nevylučuje s biblickou zvěstí. Je to zkouška schopnosti improvizovat. Co také dělat jiného, když děti nahlas pokřikují, proč nepřijel Santa, když mladé matky kojí v lavicích a rozčilují tím starší farníky – což je na svátek narození Krista trochu necitlivé. A ani mi nevadí, když se bezdomovci dostaví přesně ve chvíli, kdy bohoslužba skončí a my začneme rozdávat občerstvení. Klidně je pohostím, ale s tím, že nesmí překročit práh mého bytu. Pokoj lidem dobré vůle, ale všechno má své hranice,“ líčí své zážitky reverend North. 

Úklid kostela končívá okolo půl druhé ráno a farář ví, že za pár hodin musí být čerstvý jako rybička na božíhodovou bohoslužbu. „Nedivte se, že někteří faráři tou dobou už v duchu proklínají koledy a zapřísahají se, že to příště udělají méně okázale. Jenže dobře vědí, že to tak nebude, a tak se spokojí aspoň s rezignovaným uspokojením, že je něco podobného nepotká dříve než za rok,“ říká závěrem reverend Wickens.