Charity z jedenácti evropských zemí představují osobní příběhy migrantů

24. červen 2018

„Sbalit si batoh a vyrazit na cestu? Skvělá představa. Ale jen v případě, že se máte kam vrátit.“ Tuto myšlenku použila Charita Česká republika na pozvánce na akci s názvem „Co je domov“, během níž představili své příběhy tři lidé, kteří opustili svůj domov a přišli do Evropy.

Australan, v jehož žilách koluje česká, irská, francouzská a indická krev, Syřanka, která utekla před válkou, a také Ukrajinka, která do Česka přišla před dvaceti lety – ti patřili k trojici, která v úterý sdílela své životní příběhy v pražské galerii SmetanaQ. Akce se uskutečnila v rámci projektu MIND, jehož koordinátorka Tereza Červinková říká:

„Projekt MIND je celoevropský, probíhá ve spolupráci s jedenácti dalšími evropskými Charitami a je zaměřený na problematiku migrace a rozvoje. V dalších třech letech se budeme snažit skrze příběhy konkrétních lidí představovat tuto konkrétní problematiku a trochu přispět k veřejné diskuzi, která je podle našeho názoru doposud velmi černobílá a my bychom rádi do ní přispěli nějakými dalšími barvami, nebo i šedými tóny.“

V rámci projektu je nejdůležitější představit osobní příběhy těch, kteří se vydali hledat svůj nový domov do jiné země.

„Migrace je často vyjadřovaná v číslech, ale přitom se týká lidí a jejich konkrétních příběhů. Takže my o tom dál chceme mluvit a dál se tomu budeme věnovat. Za tímto cílem budeme pořádat podobné diskuze, třeba i paneloví, v různých regionech Česka, ale zároveň budeme pořádat i živé knihovny, což je vzdělávací metoda, která se dá použít i na veřejných akcích, kde se lidé budou moci v malých skupinkách osobně setkat s migranty, s různými životními příběhy.“

Svůj osud s účastníky sdílela pětadvacetiletá výtvarnice Suzan Fakia, která uprchla před válkou ze Sýrie. V Damašku prožila dva týdny věznění a mučení, protože pochází z vesnice, kde začaly protivládní demonstrace. Dva týdny po své promoci uprchla s maminkou a bratrem do Turecka, odkud v nafukovacím člunu dopluli do Řecka. Poté následovala dlouhá cesta takzvanou balkánskou trasou do Rakouska, kde teď žije 2,5 roku. Krátce po příchodu začala pracovat jako dobrovolnice v uprchlickém táboře.

„Ve Vídni jsme měli tábor, ve kterém jsem jako uprchlice strávila jen dva dny. Ale pak jsem se tam vrátila s Charitou, která tam pomáhala, vydávala uprchlíkům nové oblečení, jídlo, zprostředkovávala překlady a lékařskou péči. A já jsem jim pomáhala s překlady, organizováním, úklidem, výdejem jídla a podobně.“

V současné době pracuje pro Charitu Rakousko.

„Pracuji v organizaci, která pomáhá ženám a dívkám z řad uprchlíků, aby mohly začít žít v Rakousku. A také pracujeme s lidmi, kteří mají psychické problémy, a my jim pomáháme řešit je pomocí umění. Já pro ně organizuji umělecké projekty a pomáhám jim tím, že jim vyprávím o své zkušenosti, jak jsem se v Rakousku integrovala, poskytuji jim poradenství a pomáhám jim na jejich cestě, aby se naučili jazyk, našli si přátele a zapojili se do komunity.“

O návratu do Sýrie říká:

„Bezprostředně po příchodu do Rakouska jsme si mysleli, že se do Sýrie vrátíme hned, jakmile válka skončí. Ale teď po dvou a půl letech jsme v Rakousku velmi dobře integrováni, umíme jazyk, máme tam hodně přátel a zapojili jsme se do života komunity. Takže teď je to těžká představa vrátit se do Sýrie. Opravdu nevím, co budeme cítit, až válka skončí. Možná to bude něco jiného, ale v současné době by to pro nás bylo těžké.“

Další vypravěčkou byla Svitlana Porche z Ukrajiny.

„Já jsem přišla do Česka skoro před dvaceti lety, v roce 1998, a tím důvodem bylo, že jsem následovala svého nastávajícího, který už tady v Česku pracoval nějakou dobu. Chtěli jsme mít rodinu, tak proto jsem za ním přicestovala.“

A co jí pomohlo, aby se v Česku cítila jako doma?

„Byly to osoby. Především tady byla moje láska – chtěla jsem být s ním, a proto jsem váhala, jestli se vrátit ke studiu na Ukrajině, k rodině, nebo tady zůstat. Důležité byly vazby, které se začaly tvořit. Já jsem původně pracovala v českém týmu, kde byli starší lidi a ti mě přijali jako svojí vnučku a začali mě opečovávat, doposud s nimi mám krásné vztahy, takže to bylo takové rozhodující.“

První česká práce Svitlany Porche byla manuální. Dnes už je na vedoucí pozici.

„V současné době už před deset let pracuji jako vedoucí Střediska migrace Arcidiecézní charity Praha. Naše středisko se zabývá sociálními službami pro cizince, poskytujeme bezplatné sociální a právní poradenství cizincům, migrantům a uprchlíkům. Je to terénní ambulantní služba, to znamená, že máme otevřenou poradnu a také dojíždíme na pobočky Ministerstva vnitra, na úřady a na ta místa, kde nás potřebují cizinci.“

Projekt MIND je financován z programu Evropské unie pro vzdělávání a osvětu.

Spustit audio