Charta 77 jako závan svobody v normalizačním bezčasí
V těchto dnech si připomínáme 40 let od vzniku Charty 77. Sepsána byla k 1. lednu 1977. Do roku 1990 ji podepsalo 1883 lidí, a to napříč společností, byli mezi nimi levicově i pravicově smýšlející, křesťané i židé.
Prvních 242 zakládajících signatářů Chartu podepsalo už v prosinci 1976. Další podpisy přibývaly, zpočátku hlavně v okruhu přátel a známých. Takto se k Chartě dostal i tehdy pětadvacetiletý Daniel Kumermann, absolvent studií angličtiny a filozofie, který později, v letech 2000 až 2004, působil jako český velvyslanec v Izraeli:
„Já jsem podepsal Chartu na přelomu ledna a února 1977. Byla to doba beznaděje po letech 1968 a 1969, začalo bezčasí normalizace a zdálo se, že režim je na věčné časy. Charta dala možnost zařadit se na druhou stranu, čili spíš to byla úleva než problém. Samozřejmě jsem věděl, že to nebude jednoduché, proto třeba manželka nepodepsala, měli jsme malé děti, kdyby nějak hromadně zavírali, tak aby aspoň jeden zůstal venku.“
Odpověď režimu následovala téměř okamžitě. Daniel Kumernamm přišel o místo programátora a další léta se živil jako skladník a myč oken. Přesto nelituje, jak sám říká, upravil si vztahy s režimem, a cítil se svobodný. Třeba i k tomu, aby beze strachu trénoval vystudovanou angličtinu:
„Na židovské obci člověk každou chvíli nějakého cizince potkal a mí kamarádi odtamtud, kteří se stále ještě snažili s režimem tu hru hrát a jakousi kariéru někde budovat, tak ti samozřejmě byli opatrní na to, s kým mluví, a jestli si to můžou dovolit. To já jsem neměl.“
Angličtina se mu pak hodila při pašování samizdatu. Pomáhala mu, stejně jako jeho nezvyklá záliba ve sbírání komiksů a obalů od žvýkaček:
„Tyto moje podivné záliby mě do jisté míry chránily, protože estébáci, když vyslýchali moje známé, tak říkali: Tenhleten člověk, co se zabývá takovýma hloupostmi, toho ani nemůžeme brát vážně.“
Prohlášení Charty 77 upozorňovalo na nedodržování lidských práv v Československu. Přestože zdůrazňovalo, že Charta „není základnou k opoziční politické činnosti“, režim to viděl jinak. Dělal vše proto, aby se text vůbec nedostal na veřejnost a rozjel protikampaň. Zbraní v ruce mu přitom byl i antisemitismus, který se v historii hodil vždy, když bylo potřeba označit nepřítele:
„To byl samozřejmě ten mýtus, že se jedná o židovské spiknutí, oni tomu do jisté míry i věřili. Navíc chartisty židovského původu obviňovali, že jsou to agenti Mosadu. Ale přes všechny ty řeči myslím, že ten systém byl natolik racionální, že věděl, že skutečné ohrožení není z té hrstky židů, která v zemi zůstala, ale spíš ze strany katolického podzemí, které bylo silnější a mohlo oslovit mnohem více lidí.“
A jak vnímá Daniel Kumermann význam Charty dnes, po 40 letech?
„Nepřeháněl bych její význam, protože ten režim už se rozkládal jinými prostředky a vlastní neschopností. Ale do jisté míry ho to podrývalo. Ten režim v těch 70. letech, který se snažil budit dojem absolutní moci, tak ta Charta dokazovala, že tu moc nemá, že přece jen se dá něco dělat. Navíc to mohlo fungovat jako inspirace pro další lidi, tudíž to ten režim dále oslabovalo.“
Uzavírá Daniel Kumermann.
