17. listopadu  2018 v 09:05  rubrika: Zprávy

Církev před a po sametové revoluci

J. Em. kardinál František Tomášek při děkovné mši za svatořečení sv. Anežky české v chrámu sv. Víta v Praze dne 25.11.1989. - Foto:  Ministerstvo zahraničních věcí ČR

J. Em. kardinál František Tomášek při děkovné mši za svatořečení sv. Anežky české v chrámu sv. Víta v Praze dne 25.11.1989.Foto:  Ministerstvo zahraničních věcí ČR

Sametová revoluce změnila i život církví, které se po čtyřiceti letech útlaku a omezování mohly opět svobodně nadechnout. Jak se jí podařilo po tak dlouhé izolaci a utrpení naplňovat své poslání?

Pouhých pět dní před vypuknutím sametové revoluce byla v Římě svatořečena Anežka Česká. Co to pro české katolíky znamenalo, připomíná biskup Václav Malý. 

„V katolických kruzích zavládla taková atmosféra nadšení, protože dokonce několik tisíc katolíků mohlo vycestovat do Říma – to bylo neslýchané, nepředstavitelné, aby se v bazilice svatého Petra v Římě, hlavním chrámu katolické církve, zúčastnili svatořečení Anežky České. To nadšení přeplulo také i do farností a bylo jasné, že je to znamení, že se něco děje, protože do té doby každý člověk, který měl v kádrovém materiálu, že je aktivní věřící, tak nemohl jen tak vycestovat na západ. Bylo to povzbuzení a nikdo nečekal, že za pět dní po svatořečení Anežky České začne komunistický režim praskat.“ 

Ještě dva roky před sametovou revolucí začalo Desetiletí duchovní obnovy, které v srpnu 2017 vyhlásil kardinál Tomášek. Biskup Malý vysvětluje, jak vše vzniklo. 

„V roce 1985 se na Velehradě konala velká pouť a to pozvedlo mysl a hlavy katolíků, kteří jasně ukázali tehdejším mocným: My jsme tady a nenecháme se dále zotročovat a omezovat. A důsledkem toho potom byl načrtnutý duchovní program, takzvané Desetiletí duchovní obnovy, kde na každý rok se mělo rozjímat jedno přikázání z Desatera. Zároveň to bylo spojeno s nějakou významnou osobností našich církevních českých dějin. Byl to program velmi nosný, začínal se ujímat, ve farnostech o něm lidé začali hovořit, vytvářeli se kroužky. Byl to opravdu duchovní program, který měl význam, že jsme měli možnost se víc zamyslet nad tím, co chceme, kdo jsme, co bychom měli nabídnout tomuto světu.“ 

Pak ale přišel rok 1989, který otevřel nový prostor, takže Desetiletí duchovní obnovy už nepokračovalo. Bylo třeba řešit řadu jiných věcí. Své o tom ví salesián Ladislav Heryán, který byl v době sametové revoluce v Římě, kam emigroval v roce 1987, aby se mohl stát knězem a odjet na misie do Afriky. Nakonec ho jeho představení poslali po revoluci do Česka s následujícím posláním. 

„Protože salesiáni od roku 1950 jako všechny ostatní řády byli zakázáni, oficiálně zrušeni. Skoro všechny spolubratry zavřeli, ale poté, co je propustili z vězení, tak oni se organizovali dál, i když byli třeba ve výrobě jako dělníci. Oficiálně salesiáni neexistovali, ale tajně ano. A když po roce 1989 přišla svoboda, tak se znovu začal organizovat řeholní život, ale problém byl v tom, že se pořádně nevědělo jak. Protože už 40 let se žilo, jak se žilo, a znovu najet na to, jak to má být podle našich stanov a pravidel, bylo těžké. Spolubratři, kteří to zažili ještě před rokem 1950, už byli staří a měli spíš takovou tendenci to dělat tak, jak se to dělali kdysi. Bylo to těžké hledání nové identity. A já jsem byl vyzván, abych se vrátil, protože jsem v Itálii mohl zažít, jak ten salesiánský řádový život funguje normálně, a tady jsem měl přiložit ruku k dílu k budování té formy salesiánského života pro dnešní dobu.“ 

Je otázkou, jak se církev v nově nabyté svobodě naučila žít a proč u nás začala ztrácet důvěru lidí a atraktivitu. Ladislav Heryán k tomu říká. 

„Já nevím, jestli je to tak úplně pravda, protože když se řekne církev, tak to není betonový monolit, ale živý organismus, který někde ztrácí drive, ale jinde je velice živý. Když bych třeba zůstal u nás salesiánů, tak my máme naopak problém s tím, že naše aktivity se čím dál víc rozrůstají, je v nich čím dál víc lidí a nás je čím dál míň. Je to takový protichůdný pohyb. My jsme v církvi velice živá složka, když byste se přišla podívat do kteréhokoliv salesiánského střediska, tak byste viděla, že to tak opravdu je. A jestli církev ve společnosti ztrácí vliv? Já ani nevím, jestli by měla nějaký vliv mít, nejsem toho názoru.“ 

A jaké jsou výzvy pro dnešní církev? Biskup Václav Malý jich vidí spoustu, například tyto: 

„Především pořád ještě vázne komunikace mezi církví a společností, zároveň je třeba vstupovat do škol a seznamovat mladou generaci s křesťanstvím a jeho tradicí, protože to neodmyslitelně patří k naší kultuře. Také je třeba se naučit pracovat s médii, umět zvládnout i autoreklamu – je to nepěkné slovo, ale já ho užívám proto, abychom si uvědomili, že církev koná spoustu dobrých záležitostí, ale neumí je prodat.“ 

Autor:  Jana Šustová
Pořad: Mezi nebem a zemí  |  Stanice: Rádio vašeho kraje
Čas vysílání: sobota 09:04  |  Délka pořadu: 56 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas