Daniel Raus: Blízký východ a demokracie
Krize v Egyptě přivodila pád prezidenta Mubaraka a současně nastolila otázku, co přijde po něm. V tomto týdnu se navíc objevily protesty v Jemenu, Bahrajnu nebo Lybii. Zdá se, že celá oblast Blízkého východu je v pohybu. Směřuje tento pohyb k demokracii a svobodě?
Představte si, že máte tři děti a dáte jim právo rozhodovat o rodinném rozpočtu. Výsledkem demokratického hlasování bude nejspíš to, že vás převálcují a vaši výplatu pohltí čokoláda, kino, hračky a zmrzlina. Jinými slovy, demokracie předpokládá jistou zralost a schopnost domyslet důsledky vlastního konání.
Když padl komunismus a tím pádem skončila studená válka, automaticky se předpokládalo, že porobené národy zavedou volby, vytvoří potřebné instituce a rovnýma nohama skočí do demokratického ráje. Místo toho přišlo vystřízlivění, neboť prakticky ve všech nově svobodných zemích se bývalí bossové naučili briskně využívat nových mechanismů k nekalým cílům. Šlo jim to ještě líp než základy marxismu leninismu.
Ukázalo se, že volby a instituce jsou vlastně jenom špičkou ledovce, pod kterou musí dřímat úcta k zákonu, respekt vůči opozici a menšinám, stejně jako základní svobody, alias lidská práva. Když neexistuje tato kultura, stane se z voleb jenom vtip, kterému se nelze zasmát.
Blízký východ se dává do pohybu a otázka zní: nakolik jsou tamní společnosti zralé pro demokracii? Před osmi lety se Američané rozhodli svrhnout režim Saddáma Husajna v Iráku. Předpokládali, že ta země je zralá pro svobodu – a když ji získá, stane se příkladem celé oblasti. Což o to, příkladem se Irák stal, ale odstrašujícím. Ukázalo se, že zavedení demokratických mechanismů zdaleka nestačí. A důkazů je habaděj, od Afghánistánu až po Palestinskou Gazu, kde se zcela demokraticky dostali k moci teroristé z Hamasu.
Příčiny tedy evidentně netkví pouze v prohnilých vládách. Mimochodem, organizace, zkoumající náboženskou svobodu, začaly posuzovat jednotlivé země nejenom z hlediska jejich zákonů, ale i z hlediska tolerantnosti tamních společností, to znamená jednotlivců, rodin a místních komunit. Výsledky napovídají, že cesta Blízkého východu ke skutečné demokracii bude ještě dlouhá.
Takže se dostáváme zpět ke zmíněné zralosti. Nebo chcete-li, k rodinnému rozpočtu a čokoládě. Máte-li doma děti, jistě chápete, že kromě demokracie jsou pro ně podstatné i docela jiné věci.
