Daniel Raus: Končí rok „krize“
Jaký byl rok 2011? Této otázky jsou – a nějaký čas ještě budou – plná média. Hodnotit se samozřejmě může z různých hledisek, od ekonomiky přes politiku až po lidská práva.
Kdybychom hledali jedno slovo, jež by vyjádřilo uplynulý rok 2011, bylo by to v globálním měřítku nepochybně slovo „krize“. Má nejrůznější přívlastky, jako „finanční“ nebo „dluhová“, mluví se o krizi eurozóny, peněžních trhů, o zadluženosti a rozpočtových deficitech států. V podstatě je to ale krize důvěry.
Zadlužení států vzniklo různě. Amerika vede válku proti terorismu, která je nesmírně drahá, protože nepřítel, ač nemá řádně definovanou armádu, je nebezpečný tím, že neuznává žádná pravidla. Operace v Iráku a Afghánistánu zůstaly na bedrech amerických daňových poplatníků – a ti ztráceli jistotu o jejich smysluplnosti.
Některé evropské země se zadlužily pro změnu tím, že si žily nad poměry. Zřejmě tušily, že jednou musí přijít účet, ale řídily se starým římským pořekadlem, že člověk si má užívat současného dne. A doufaly, že potom se to nějak udělá. Eurozóna začala dobrým předsevzetím z Maastrichtu, které se ale vesele porušovalo, protože ho nemá kdo vymáhat.
V pozadí přispěly velkým dílem ke krizi banky. Začaly půjčovat neexistující peníze, předháněly se v lákání klientů do pasti nerealistického optimismu a jejich šéfové si vypláceli obrovské odměny. Byla to jakási obdoba pyramidových her, které jsou zakázané. A když bublina praskla, začaly banky vydírat vlády - hrozbou, že jejich krach by vyvolal sociální nepokoje.
Výsledkem je ona ztráta důvěry. Hnutí rozhořčených nebo iniciativa „okupujte Wall Street“ jsou špičkou ledovce. Nemají jasný program, jen oprávněně vyjadřují „blbou náladu“. Pod hladinou ale dřímají ideologie momentálně okrajové, leč potenciálně nebezpečné.
Klíčová otázka na prahu roku 2012 proto zní: jak obnovit důvěru, aby to nebylo umělé a laciné? Možná je čas vrátit se ke starým dobrým principům, jež mají, jak známo, morální základ. Svoboda totiž má být za každých okolností podmíněna zodpovědností. Nezodpovědnost přináší zpravidla nepříjemné důsledky. A ty jsou někdy tak velké, že se nedají napravit a musí být odpuštěny. Pro takový případ ovšem znali naši předkové slovo „pokání“.
