Den reformace
Zítra (31. října) oficiálně slaví některé spolkové země Německa Den reformace. Svátek odkazuje k roku 1517, kdy Martin Luther zveřejnil svých 95 tezí, směřujících k nápravě církve. Co všechno uvedl tento učený mnich do pohybu a proč měl takový úspěch?
Na přelomu 15. a 16. století církev definitivně ztrácí svou absolutní moc, o slovo se hlásí humanismus a stále víc lidí vidí nutnost zásadní společenské reformy. Je mezi nimi i augustiniánský mnich Martin Luther, který dospěl k závěru, že tehdejší církev se značně vzdálila původnímu Ježíšovu učení. Ve svých proklamacích jde ve šlépějích Jana Husa: kritizuje hamižnost kněží, zatěžování chudých lidí poplatky za všechny církevní úkony a především prodej odpustků. Navíc se jako teolog snaží dokázat, že v Bibli není nic o papeži, kardinálech, o moci arcibiskupů ani o nejrůznějších požadavcích církve. Ohlas Lutherova učení byl mezi lidmi obrovský, vysvětluje teolog Martin Chadima.
„Luther byl charismatický člověk. Velký, hřmotný, neváhal popužít lehké vulgarismy. Dnes bychom řekli, že byl někdy i populista. Neváhal se dotknout i židovské otázky, měl velmi silné antisemitské výpady. Hlavně ale dal prostým lidem do rokou argument, že nejsou odpad společnosti, který může církev ponižovat, ničit.“
Luther získal na svou stranu i značnou část německé šlechty, takže s ním církev nemohla skoncovat tak, jak to udělala o století dříve s Husem. To mělo ovšem i odvrácenou stránku věci.
„Když třeba v roce 1525 vzbouřil sedláky proti vrchnosti a dovolával se svobody svědomí, tak se musel rozhodnout: zda ochránit ty prosté sedláky nebo riskovat konflikt se šlechtou, která ho chránila. On se přidal ke šlechtě a dokonce proslul výrokem: Bijte je, bijte je, jejich krev nechť padne na moji hlavu. Tedy v tomto byl dosti rozporuplnou osobností.“
Ještě rozporuplnější osobností reformace byl Lutherův současník Jean Calvin. Ve švýcarské Ženevě, kde byl 23 let neomezeným pánem, zavedl režim srovnatelný s afgánským Talibanem: všichni se museli v určených časech modlit, manželé spolu směli spát jen jednou týdně, čarodějnictví se trestalo smrtí. To vše kontrolovala náboženská policie, která poslala na hranici desítky lidí. Ač to dnes zní neuvěřitelně, i Kalvín měl s touto strategií úspěch.
„Bylo to v době, kdy římská církev má pověst nevěstky antikristovy: naprosto zkažená, nereformovatelná organizace. Humanismus se mnoha lidem také nelíbí, protože vrací člověka do antiky a je nemravný, odhaluje tělo. Radost ze života je v jeho pojetí radostí z jídla, pití, erotiky. Je tam tedy prostor ke konsensu: vytvořit církev, která není římská, ale vyhýbá se tomu nemravnému renesančně-humanistickému myšlení.“
Jak Luther, tak Kalvín tedy byli v mnoha ohledech rozporuplné osobnosti, ovšem dokázali přijít se správnými myšlenkami ve správný čas. Jistě i proto jejich učení neupadlo v zapomnění, ale inspirovalo v dalších staletích miliony lidí po celém světě.
