Desatero je základním zákonem pro člověka
Nadcházející sobotu 2. února se budou v synagógách při předčítání z Tóry číst 18. až 20. kapitola Druhé knihy Mojžíšovy. Komentář k nim připravil rabín Daniel Mayer.
Toto šabatové čtení začíná slovy: „Midjánský kněz Jitro, tchán Mojžíše, uslyšel, co všechno Bůh učinil pro Mojžíše a pro jeho lid Izrael, a že Hospodin vyvedl Izrael z Egypta.“ Midraš - zapsaná židovská ústní tradice – dodává, co konkrétně Jitro uslyšel. Podle midraše se dověděl, že Hospodin zázračně rozdělil Rákosové moře, a tak zachránil syny Izraele od záhuby. A Jitrovi se též dostalo zvěsti o válce Izraele s Amálekem, kterého díky Boží pomoci porazil.
Midraš dále uvádí, že Jitro byl kněz znalý všech kultů tehdejšího světa, a tudíž mu nebyla cizí ani modloslužba. Když však přišel k Mojžíšovi na poušť a osobně se přesvědčil o Boží lásce a pomoci, kterou Všemohoucí prokazuje synům Izraele, modloslužbu zavrhl a konvertoval. Tak se Jitro stal jedním z významných prozelytů biblické epochy.
Hlavním motivem části Tóry, o které nyní mluvíme, je však Desatero Božích přikázání, která Hospodin vyhlásil národu Izraele na hoře Sinaj. Tento jedinečný historický okamžik, jenž byl důležitým mezníkem v dějinách židovského národa, nazývá židovská tradice „maamad har Sinaj“ neboli „Zjevení na hoře Sinaj“.
Desatero možno bez pochyb považovat za základní zákon člověka, jenž byl stvořen k Božímu obrazu - bez ohledu na národnost, náboženské vyznání či pohlaví. Zamysleme se jen nad prvním přikázáním: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ Na první pohled se zdá, jako by tato slova nebyla přikázáním, nýbrž slavnostním úvodem. Jakousi Hospodinovou preambulí k Desateru, která, pokud ji přijmeme, nás povede k přijetí i následujících přikázání.
Vrchní rabín Velké Británie z první poloviny 20. století Joseph Hertz k prvnímu přikázání uvedl, že tato Boží slova jsou sice adresována židovskému národu, ale i ostatní národy se z nich mají poučit. Mají si uvědomit, že hlavním přáním Všemohoucího je dát člověku svobodu a jakékoli zotročení člověka člověkem je v rozporu s Jeho vůlí.
Jedním z pilířů judaismu je dodržování sobotního klidu – hebrejsky „šmirat šabat“, což je zakotveno ve čtvrtém přikázání. „Pamatuj na den odpočinku... Nebudeš dělat žádnou práci ani ty, ani tvůj syn a tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně...“
Jak vidíme, toto přikázání též upravuje mezilidské vztahy. Mezi starověkými kulturními národy Egypťany počínaje a Řeky a Římany konče nebylo kromě Židů jediného, který by dal svým otrokům právo jeden den v týdnu odpočívat. Takoví Římané se na otroky dívali jako na pouhý „mluvící nástroj“ – „instrumentum vocale“.
Naopak židovský otrok, jehož otroctví bylo podle Tóry omezeno maximálně šesti lety, se považoval, byť s určitými omezeními, za člena rodiny svého pána, a tak jako ostatní svobodní členové rodiny měl zaručeno právo na den odpočinku. Ne rozmarem svého pána, ani dobrodiním krále-zákonodárce, ale přímo Božím zákonem, závazným pro všechny bez výjimky.
Ať si to uvědomujeme nebo ne, Desatero jako pojem náboženský či kulturní zůstává věčnou inspirací pro naše mysli a srdce.
