Dramatická realita a každodennost
Žijeme v době, kdy se rozvíjí mnoho terapeutických metod, jak léčit poškozené či přetížené duše. Populární jsou umělecko-terapeutické obory, jako je dramaterapie. Jejím cílem není divadelní výkon, protože všechny divadelní prostředky tu slouží k terapii. I když tato léčba pomocí pohybu těla, práce s hlasem, textem, výtvarnými prostředky a vžíváním se do rolí mnohdy zabírá, nese s sebou i určité riziko, že naopak duševní stav lidí zhorší. A protože dramaterapii v určité podobě praktikujeme všichni, je namístě otázka, jak vlastně naše přirozené herecké schopnosti můžeme ovládat, aby neovládly ony nás, ale přispívaly k duševnímu zdraví?
Dramaterapeut Štěpán Smolík vysvětluje, v jakém smyslu se s dramaterapií běžně setkáváme.
„Když vyprávíme příhodu nějakému kamarádovi, doprovázíme ji spoustou různých gest, mimikou, upravujeme speciálně výrazivo, aby to bylo pro druhého člověka zajímavé a mělo to nejen informační hodnotu. De facto vytváříme určitou dramatickou realitu. Ta se promítá i do vnímání posluchače, který si ji zase promítá skrze vlastní zkušenost a obrazy.“
Herecké metody samy o sobě nebezpečné nejsou. Riziko ale vzniká, kdy už nedovedeme odlišit hru od vlastního života. Jak známo, řada herců svými rolemi žije dlouho po závěrečné děkovačce a mnozí trpí například schizofrenií.
„Když dojde k narušení, to znamená, že uvízneme buď příliš v dramatické realitě, nebo příliš v té každodenní, vždy to přinese nepohodu, kterou my odborně nazveme patologií.“
Podle dramaterapeuta Štěpána Smolíka by proto v dramaterapii i životě měl být odstup, abychom si vytvořili a uhlídali bezpečné hranice. Ostatně právě proto je v rámci divadelní hry tolik přechodových rituálů, jako je úvodní zvonění nebo závěrečný potlesk.
„Tím, že divadelní prostředky vypadají tak jednoduše, řada lidí má tendenci je hodně používat a mají dojem, že to bude fungovat jednoduše. Nakonec je ale praxe taková, že buď jim to v lepším případě nefunguje, nebo si tím nakonec můžou i ublížit. Vždy musím přesně vědět, co dělám, s jakým záměrem a jaká rizika to sebou přináší.“
Naopak, když se to povede, může být divadlo cestou, jak tvůrčím způsobem zpracovávat duševní problémy. Dokládá to Michal Kašpar, který byl deset let principálem Lidového spontánního divadla. Tento amatérský soubor spojoval mladé lidi se závislostmi nebo duševními poruchami. Léčebný efekt tu přitom vznikl neplánovaně.
„Hlavně to vzniklo tím, že jsme byli u společného díla, že jsme dokázali realizovat představení, přestože je provázely tu větší, tu menší psychické potíže. Dotáhnout dílo do konce – to nás vždycky hodně nabilo Přirovnal bych to k tomu, jak se říká… tančím, jak rychle dovedu. Jako havran pírko ve filmu Volání rodu. Tam je země postižená morem a oni tancují a hrají na píšťalku do vysílení, aby dokázali těm, u kterých mají přebývat, že jsou plnohodnotní lidé. Tahle motivace byla u mě obrovská a ti ostatní ji se mnou sdíleli.“
