Hanuš Thein patřil k vůdčím osobnostem české opery, v Terezíně dramatizoval Karafiátovy Broučky
Z židovského prostředí vzešlo nemálo těch, kdo se proslavili na české kulturní scéně. Patří k nim i Hanuš Thein, jedna z vůdčích osobností české opery. Pozítří, 30. prosince, uplyne 40 let od jeho smrti.
Hanuš Thein se narodil 17. ledna 1904 v Pardubicích. V Praze vystudoval Státní konzervatoř hudby a později, v letech 1950 – 1974, již jako proslavený pěvec a režisér, zde vyučoval. V Národním divadle poprvé vystoupil v roce 1927. Od roku 1929 byl sólistou opery naší první scény a o tři roky později se do její historie poprvé zapsal jako režisér.
S Theinovým jménem jsou spjaty desítky operních režijních inscenací i pěveckých postav. K nejvýznamnějším rolím patřil Kecal v „Prodané nevěstě“ nebo Bartolo ve „Figarově svatbě“. Z režijních počinů se dodnes vzpomíná na „Prodanou nevěstu“ či Janáčkovu „Káťu Kabanovou“. Operu Národního divadla, kterou v 60. letech minulého století vedl, proslavil i ve světě.
Úspěšnou uměleckou kariéru Hanuše Theina však provázela i těžká léta – období druhé republiky, nacistické okupace. Tehdy se Hanuš Thein tak jako všichni protektorátní Židé ocitl v pasti rasistických zákonů. Přišel o práci a nakonec byl deportován do koncentračního tábora Terezín. Není to právě zdůrazňovaná kapitola jeho života, a přece stojí za pozornost.
V roce 1943, před příjezdem delegace Mezinárodního červeného kříže do Terezína, se nacisté chystali představit ghetto coby místo, kde prý Židé žijí normálním životem. K falešnému zdání měla přispět takzvaná zkrášlovací akce, připravená k oklamání návštěvy do nejmenších podrobností. Tehdy byl Hanuš Thein vyzván, aby nastudoval s dětmi operu.
Theinova volba padla na dramatizaci Karafiátových „Broučků“, hudbu postavil na množství lidových písní. Jak vzpomínal, „hrálo a zpívalo se česky, což do té doby bylo zakázáno, představení mělo neslýchaný ohlas“. Co nacisté chtěli zneužít ke svému záměru, dostalo nakonec význam, který si zjevně nepřáli.
Představení se hrálo mnohokrát, jen to poslední, jak Hanuš Thein po válce napsal, se nedohrálo.
„Po začátku představení, bylo to v březnu 1945, dojely do Terezína nákladní otevřené vagóny s lidskými troskami odněkud z Polska. Připadá mi to dnes všechno jako v mlze. Jako by se taková hrůza snad ani nikdy neodehrála. Ve vagónech polostály, pololežely polomrtvé vyhublé lidské trosky a mezi nimi už množství mrtvých. Bylo to strašlivé.“
I takový byl život Hanuše Theina, operního pěvce, jednoho ze spolutvůrců tradice české operní režie.
