Hlas je to Jákobův, ale ruce jsou Ezauovy

Podobně jako Abrahámův prvorozený syn Izmael ani Izákův prvorozený Ezau nebyl nositelem duchovního odkazu svého otce. Toto privilegium bylo předurčeno synům druhorozeným. Dovozuje to sám náš text, na jehož počátku čteme, že v útrobách Izákovy ženy Rebeky, která očekávala dvojčata, se začaly děti strkat.

Komentář v midraši, dávné sbírce ústní tradice Izraele, nabízí zvláštní vysvětlení: Když Rebeka míjela pohanskou svatyni, dral se na světlo světa Ezau, jakoby se nemohl dočkat, až bude sloužit modlám. Naopak, když Rebeka procházela kolem učebny zbožných, toužil se narodit Jákob, jakoby se nemohl dočkat, kdy zasedne ke studiu Tóry.

Bratři se vskutku lišili, a to nejen vzhledem, ale právě především z duchovního pohledu. Prvorozený Ezau, jak uvádí Tóra, byl mužem znalým lovu, mužem pole. Naopak o Jákobovi se Tóra vyjadřuje jako o muži bezúhonném, sídlícím ve stanech. Midraš k tomu dodává, že se zde po celé dny učil Tóru.

Ezaua a Jákoba tak židovská tradice považuje za výrazné protipóly podobné vodě a ohni, kteří však přesto při všech životních peripetiích nemohou jeden bez druhého být. A ač se to zdá paradoxní, mnohdy se i doplňují, jak tradiční komentátoři vyvozují z následující souvislosti.

Podle některých výkladů hlavním posláním První knihy Mojžíšovy je zakotvit nárok národa synů Izraele na Zaslíbenou zemi, Erec Jisrael, jak ji Všemohoucí podle Tóry zaslíbil Abrahámovi a jeho potomkům. Takto slavný komentátor Raši žijící v 11. století vysvětluje, proč Písmo svaté začíná zprávou o stvoření světa:

„Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ – „Bůh tak chtěl svému lidu ukázat sílu svých činů. Jak se praví v Žalmu: ´Svému lidu ohlásil své mocné činy, že mu dá dědictví národů.´ Jestliže pak národy světa řeknou synům Izraele: ´Jste lupiči zabírající zemi národů, odpovíme jim: Celá země patří Hospodinu. On ji stvořil a dal ji tomu, komu chtěl. Rozhodl se dát ji jedněm. Poté se rozhodl jim ji odejmout a dát ji nám.´"

V tomto kontextu lze též nahlížet i příběh bratrů Jákoba a Ezaua. Boží příslib, že Židé budou přebývat v Zaslíbené zemi, není bezpodmínečný – závisí na plnění příkazů Tóry a životu v souladu s jejími mravními požadavky. Příkladem člověka, který žil a jednal podle Božích zákonů, byl druhorozený Izákův syn Jákob. Muž klidný a mírumilovný, studující Boží naučení, starající se o rodinu. Člověk, jenž seděl ve stanu pohroužený do učení, však nikdy nemohl zaujmout Zaslíbenou zemi.

K tomu měl naopak přispět „muž pole“, člověk s podobnými vlastnostmi, jaké měl Ezau, vládnoucí pluhem i mečem. K takovému vzájemnému propojení odkazují podle tradice Izraele Tórou citovaná slova jejich otce Jákoba: „Hlas je to Jákobův, ale ruce jsou Ezauovy.“

Zaslíbenou zemi si lze osvojit, zúrodnit, vystavět a ubránit proti všem nepřátelům spojením Jákobova srdce milujícího Hospodina a Tóru za pomoci Ezaua, který vládne pluhem a v případě nezbytí i mečem.

Autor je izraelský rabín.