7. května  2016 v 09:05  rubrika: Zprávy

Hlavní cenu SozialMarie za inovativní řešení aktuálních sociálních problémů získal vídeňský projekt pro uprchlíky

Členové projektu Displaced_Space for change po převzetí ceny Sozial Marie 2016 - Foto: Jana Šustová

Členové projektu Displaced_Space for change po převzetí ceny Sozial Marie 2016Foto: Jana Šustová

1. května se ve Vídni už podvanácté udělovaly ceny SozialMarie za inovativní řešení aktuálních sociálních problémů. Na prvním místě se umístil projekt Displaced_Space for Change, v jehož rámci studenti architektury proměnili opuštěnou budovu bývalého finančního úřadu v důstojný domov pro uprchlíky.

Čtyřicítka studentů architektury a jejich dvě profesorky pracují od října loňského roku v největším uprchlickém táboře ve Vídni. V obrovské budově zřídili mateřskou školku, kavárnu, truhlářskou a textilní dílnu, bývalé kanceláře proměnili v pokojíky a také vybudovali sprchy.  

Textilní dílna v ubytovně pro uprchlíky ve Vídni - Foto: Jana Šustová

Textilní dílna v ubytovně pro uprchlíky ve VídniFoto: Jana Šustová

Moderátorka při vyhlášení ceny: „Teď je to hodně napínavé! Hlavní cena zůstává v Rakousku a získává ji projekt Discplaced_Space for change.“ 

Moderátorka slavnostního udílení cen SozialMarie vysvětluje, čím projekt porotu zaujal.  

Budova bývalého finančního úřadu ve Vídni - Foto: Jana Šustová

Budova bývalého finančního úřadu ve VídniFoto: Jana Šustová

Moderátorka: „Je to obrovská budova z 19. století a přesto se v ní podařilo vytvořit prostor pro soukromí jen za pomoci malých zásahů. Pomáhali při tom i žadatelé o azyl a ta spolupráce na nás udělala velký dojem.“  

Veškeré úpravy probíhají pod heslem Umění a spolupráce, protože žadatelé o azyl při nich horlivě pomáhají. To potvrzuje Karin Haratherová, pedagožka z Fakulty architektury Technické univerzity ve Vídni.  

Karin Haratherová: „Je důležité, že i sami obyvatelé se sami mohou podílet na změnách. Není to tak, že my něco stavíme a tak to musí být, takhle to musí vypadat, ale od začátku to bylo nastavené tak, že se do toho každý může zapojit a nějak se s tím identifikovat.“  

Dvůr s květinami a klouzačkou - Foto: Jana Šustová

Dvůr s květinami a klouzačkouFoto: Jana Šustová

Na dvoře jsou vidět truhlíky s bylinkami.  

Karin Haratherová: „Pro ženy bylo důležité také něco vypěstovat. Tohle vybudovaly ženy spolu s našimi studentkami. Udělaly to vlastníma rukama a mnohé z těch žen nikdy v životě nedržely kladivo nebo vrtačku. Ale neuvěřitelně je to bavilo, že mohou přiložit ruce k dílu. Moje kolegyně vyprávěla, že na vlastní oči viděla, jak se muži dívali z oken a posmívali se jim. Ale ženy se nedaly odradit a vydaly ze sebe to nejlepší, a na konec přišli muži a naservírovali jim čaj. Takže nakonec to ocenili.“  

Zlepšení někdy spočívá v úplných maličkostech.  

Karin Haratherová: „Tahle klouzačka byla předtím na festivalu a teď ji položili na schodiště a pro děti je to super, hodně si na ní užívají, když je dobré počasí.“  

Kontejnerové sprchy - Foto: Jana Šustová

Kontejnerové sprchyFoto: Jana Šustová

V bývalé kancelářské budově chyběly sprchy, a tak studenti venku vybudovali kontejnerové sprchy. Dopoledne se chodí sprchovat muži a odpoledne ženy.  

Karin Haratherová: „V polovině prosince ty lidi vozili autobusy do veřejných umýváren. Jednou týdně se každý mohl jet vysprchovat. A to je samozřejmě katastrofa. Ale teď už mají lepší možnost. Sice i tady je to časově přesně rozděleno, ale v každém případě mají možnost jít do sprchy častěji a pravidelně.  

Kavárna v domě pro uprchlíky - Foto: Jana Šustová

Kavárna v domě pro uprchlíkyFoto: Jana Šustová

Práce na vybudování sprch byla pro studenty velmi poučná.  

Karin Haratherová: „Voda se přivádí z domu, támhle vzadu vidíte velkou rouru, ve které je přívod a odvod vody. Ale to byl předpoklad, jedna studentka tohle celé naplánovala, všechno to muselo jít oficiální cestou, bylo potřeba získat všechna povolení. A vlastníci domu byli proti tomuto řešení, vůbec to nechtěli zařídit tak pohodlně pro obyvatele domu. Studenti do toho museli vložit spoustu energie a také umění vyjednávat, aby se to nakonec podařilo. A to jsou velmi důležité zkušenosti, naučili se hodně toho, co je bezprostředně spojené s architekturou a s celým tím procesem – že se člověk musí prosadit, že musí zůstat neoblomný a že i v tom musí zůstat kreativní, aby to přeci jen dovedl do zdárného konce, jak by přeci jen dostal potřebná povolení, která potřebuje.“  

Knihovna v ubytovně pro uprchlíky ve Vídni - Foto: Jana Šustová

Knihovna v ubytovně pro uprchlíky ve VídniFoto: Jana Šustová

A jak je tomu s náboženstvím obyvatel domu?  

Karin Haratherová: „Společenský prostor pro to schválně vytvořen nebyl, protože jsou tady velmi rozdílné etnické skupiny, rozdílné národy, setkávají se tu nejrůznější náboženství. Ale samozřejmě ve svých pokojích k tomu mají možnost. V tom domě je teď taková struktura, že není jen jeden velký prostor pro všechny, ale je to rozděleno do menších místností. A je to také téma při pravidelných rozhovorech o tom, jak tady funguje život – jsou to takové integrační kurzy, které mají vedoucí domu s jeho obyvateli. A tam často poukazují na to, že náboženství je soukromá záležitost, takže ho samozřejmě každý může praktikovat, ale nemá to být veřejné divadlo.“  

Říká Karin Haratherová z Technické univerzity ve Vídni. 

Autor:  Jana Šustová
Pořad: Mezi nebem a zemí  |  Stanice: Rádio vašeho kraje
Čas vysílání: sobota 09:04  |  Délka pořadu: 56 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace