Hlavní cenu SozialMarie za inovativní řešení aktuálních sociálních problémů získal vídeňský projekt pro uprchlíky
1. května se ve Vídni už podvanácté udělovaly ceny SozialMarie za inovativní řešení aktuálních sociálních problémů. Na prvním místě se umístil projekt Displaced_Space for Change, v jehož rámci studenti architektury proměnili opuštěnou budovu bývalého finančního úřadu v důstojný domov pro uprchlíky.
Čtyřicítka studentů architektury a jejich dvě profesorky pracují od října loňského roku v největším uprchlickém táboře ve Vídni. V obrovské budově zřídili mateřskou školku, kavárnu, truhlářskou a textilní dílnu, bývalé kanceláře proměnili v pokojíky a také vybudovali sprchy.
Moderátorka při vyhlášení ceny: „Teď je to hodně napínavé! Hlavní cena zůstává v Rakousku a získává ji projekt Discplaced_Space for change.“
Moderátorka slavnostního udílení cen SozialMarie vysvětluje, čím projekt porotu zaujal.
Moderátorka: „Je to obrovská budova z 19. století a přesto se v ní podařilo vytvořit prostor pro soukromí jen za pomoci malých zásahů. Pomáhali při tom i žadatelé o azyl a ta spolupráce na nás udělala velký dojem.“
Veškeré úpravy probíhají pod heslem Umění a spolupráce, protože žadatelé o azyl při nich horlivě pomáhají. To potvrzuje Karin Haratherová, pedagožka z Fakulty architektury Technické univerzity ve Vídni.
Karin Haratherová: „Je důležité, že i sami obyvatelé se sami mohou podílet na změnách. Není to tak, že my něco stavíme a tak to musí být, takhle to musí vypadat, ale od začátku to bylo nastavené tak, že se do toho každý může zapojit a nějak se s tím identifikovat.“
Na dvoře jsou vidět truhlíky s bylinkami.
Karin Haratherová: „Pro ženy bylo důležité také něco vypěstovat. Tohle vybudovaly ženy spolu s našimi studentkami. Udělaly to vlastníma rukama a mnohé z těch žen nikdy v životě nedržely kladivo nebo vrtačku. Ale neuvěřitelně je to bavilo, že mohou přiložit ruce k dílu. Moje kolegyně vyprávěla, že na vlastní oči viděla, jak se muži dívali z oken a posmívali se jim. Ale ženy se nedaly odradit a vydaly ze sebe to nejlepší, a na konec přišli muži a naservírovali jim čaj. Takže nakonec to ocenili.“
Zlepšení někdy spočívá v úplných maličkostech.
Karin Haratherová: „Tahle klouzačka byla předtím na festivalu a teď ji položili na schodiště a pro děti je to super, hodně si na ní užívají, když je dobré počasí.“
V bývalé kancelářské budově chyběly sprchy, a tak studenti venku vybudovali kontejnerové sprchy. Dopoledne se chodí sprchovat muži a odpoledne ženy.
Karin Haratherová: „V polovině prosince ty lidi vozili autobusy do veřejných umýváren. Jednou týdně se každý mohl jet vysprchovat. A to je samozřejmě katastrofa. Ale teď už mají lepší možnost. Sice i tady je to časově přesně rozděleno, ale v každém případě mají možnost jít do sprchy častěji a pravidelně.
Práce na vybudování sprch byla pro studenty velmi poučná.
Karin Haratherová: „Voda se přivádí z domu, támhle vzadu vidíte velkou rouru, ve které je přívod a odvod vody. Ale to byl předpoklad, jedna studentka tohle celé naplánovala, všechno to muselo jít oficiální cestou, bylo potřeba získat všechna povolení. A vlastníci domu byli proti tomuto řešení, vůbec to nechtěli zařídit tak pohodlně pro obyvatele domu. Studenti do toho museli vložit spoustu energie a také umění vyjednávat, aby se to nakonec podařilo. A to jsou velmi důležité zkušenosti, naučili se hodně toho, co je bezprostředně spojené s architekturou a s celým tím procesem – že se člověk musí prosadit, že musí zůstat neoblomný a že i v tom musí zůstat kreativní, aby to přeci jen dovedl do zdárného konce, jak by přeci jen dostal potřebná povolení, která potřebuje.“
A jak je tomu s náboženstvím obyvatel domu?
Karin Haratherová: „Společenský prostor pro to schválně vytvořen nebyl, protože jsou tady velmi rozdílné etnické skupiny, rozdílné národy, setkávají se tu nejrůznější náboženství. Ale samozřejmě ve svých pokojích k tomu mají možnost. V tom domě je teď taková struktura, že není jen jeden velký prostor pro všechny, ale je to rozděleno do menších místností. A je to také téma při pravidelných rozhovorech o tom, jak tady funguje život – jsou to takové integrační kurzy, které mají vedoucí domu s jeho obyvateli. A tam často poukazují na to, že náboženství je soukromá záležitost, takže ho samozřejmě každý může praktikovat, ale nemá to být veřejné divadlo.“
Říká Karin Haratherová z Technické univerzity ve Vídni.
