Informovali svět o táborech smrti, přesto nejsou jejich příběhy známé
Utekli z táborů smrti a informovali svět o genocidě v době, kdy se nacisté snažili hromadné vraždění v táborech tajit. Jejich příběhy byly dosud téměř neznámé. Teď se s jejich osudy můžete setkat v novém sborníku.
„Odhaľovanie šoa. Odpor a úsilie Židov informovať svet o genocíde“ – to je název nového sborníku, který se zabývá dosud málo známou kapitolou z doby šoa: útěkům z vyhlazovacích táborů a židovské rezistenci. Jedním z jeho dvou editorů je historička Hana Kubátová.
„Jednotlivé kapitoly se snaží ten odpor a snahu informovat svět o tom, co se děje, zkoumat v širším historickém kontextu. Ať už je ta velmi těžká otázka účasti slovenské vlády na deportacích, na tom samotném stavu, ze kterého někteří Židé, které tato kniha zachycuje, se proti tomu snažili vzbouřit svými vlastními prostředky. Ať už je to příběh přednosty 14. oddělení Ministerstva vnitra, toho klíčového oddělení v té deportační mašinérii, nebo ať už to jsou ty trochu více známé příběhy Ústředí Židů či Pracovní skupiny – to je něco, co je v historiografii více zpracované a často chápané jako příběh toho seskupení Židů, kteří se snažili postavit na odpor a pomoct uvězněným Židům.“
Sborník také obsahuje příběhy útěků Židů z táborů smrti. Nejznámějším je útěk Rudolfa Vrby a Alfréda Wetzlera z Osvětimi do Žiliny v dubnu 1944. Jsou však i další:
„Vyzdvihla bych tady kapitolu od kolegy z Historického ústava Slovenské akademie věd Jána Hlavinky, který píše o Dionýzovi Lénardovi a Leo Jungerovi jako o dvou utečencích z oblasti Lublin a o tom, jak se dávno před tím, než utekli Vrba a Wetzler. Snažili se podat zprávu o tom, k čemu dochází, a velmi plastickým způsobem poukazují na velmi těžké postavení Židů. A stojí to v kontrastu s tím, co se slovenská a nacistická propaganda snažila v té době namluvit většinové společnosti, že Židé jdou na východ jen za prací, že k ničemu nedochází a že se tam Židé mají dobře.“
Kniha má rovněž anglickou verzi, která se od slovenské o něco liší.
„Liší se studií Eduarda Nižňanského, jednoho z nejvýznamnějších slovenských historiků, který popisuje útěk Arnošta Rosina a Czeslawa Mordowicze z Auschwitzu-Birkenau.“
Na vydání sborníku se podílelo i Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém. To od roku 2014 pořádá pochody po stopách Vrby a Wetzlera, jak říká jeho 2. místopředseda Radek Hejret:
„ICEJ se podílelo na vydání sborníku jako hlavní organizátor pochodů Vrba-Wetzler Memorial, v jehož samém závěru se uskutečnila vědecká konference, na jejímž základě vznikla tato kniha.“
Letos v létě se uskuteční dokonce dva pochody po stopách hrdinů – jeden v červenci a druhý v srpnu.“
„Ten srpnový už máme plně obsazený, červencový ale ještě ne, tak kdyby někdo chtěl, tak na stránkách www.vrbawetzler.eu najde veškeré informace, formulář k přihlášení, informace o programu na pochodu, o termínech pochodu – je tam všechno.“
Otázkou je, jaký dopad měla rezistence Židů na další události. Historička Hana Kubátová k tomu uvádí.
„Historici se jako vždy neshodují na tom, jak velký dopad to mělo a zda například zpráva Vrby a Wetzlera mohla nějakým způsobem ovlivnit pozdější deportace Židů z Maďarska. To je asi otázka pro historiky. Ale ten dopad měla, protože dnes vidíme, že ten už několikátý pochod po stopách Vrby a Wetzlera nějaký odkaz mělo, třeba i do té nutné celospolečenské diskuze o tom, že Židé nebyli vždy jen pasivními účastníky, ale že to nějakým způsobem reflektovali a navíc se snažili něco proti tomu aktivně dělat.“
Na přípravě útěků z Osvětimi se totiž podílely desítky vězňů.
