Izraelský spisovatel Uli Orlev navštívil Svět knihy, v češtině vyjde jeho třetí kniha Domů ze slunečních stepí

14. květen 2017

Na letošním mezinárodním knižním veletrhu a literárním festivalu Svět knihy byl také stánek s izraelskou literaturou, který představil současné literární dění v Izraeli. Při této příležitosti Prahu navštívil významný polsko-izraelský spisovatel, který přežil holocaust – Uri Orlev.

Je autorem více než třiceti knih pro čtenáře různého věku a prvním izraelským spisovatelem, který v roce 1996 získal mezinárodní cenu Hanse Christiana Andersena. V současné době se překládá do češtiny jeho třetí kniha Domů ze slunečních stepí.

O čem pojednává vaše poslední kniha Domů ze slunečních stepí?

Je to příběh židovské komunistické rodiny z Polska, jejichž tatínek utekl do Ruska a v ruské armádě se stal vysokým vojenským důstojníkem. Nakonec ho Stalin zavraždil, protože byl jedním z důstojníků, kteří podepsali dopis Stalinovi, ve kterém stálo, že Hitler porušil dohodu se Stalinem. Důstojníci, kteří to věděli, totiž chtěli Stalina varovat, ale on jim nevěřil a nechal je zavraždit. Příběh, který jsem v té knize popsal, mně vyprávěl syn toho zavražděného důstojníka. Ten, ještě než přišel o život, zařídil svojí rodině přesun do Kazachstánu, kde se mohla schovat. Je to kniha pro děti i dospělé, příběh matky čtyř dětí a je o tom, jak přežívali v malé vesničce v Kazachstánu.

Uli Orlev: Domů ze slunečních stepí

Jak se jim žilo v Kazachstánu?

Bylo to těžké. Protože, na rozdíl od jejich předchozího života žili v malém domě, který byl částečně pod zemí a jeho interiér byl velmi skromný. Jejich život byl nuzný. Ale chlapec, který příběh vypráví, se neztratil. Našel si cestu, jak se dostat ke kazašským chlapcům, hrál si s nimi a dokonce se spřátelili. Naučil se od nich řadu užitečných věci, jak si obstarat jídlo, chytat ryby, jezdit na koni, nebo sedět na velbloudovi. Jeho kamarádi byli muslimové a tak se náš hlavní hrdina setkal také s věcmi, kterým nerozuměl. Divil se třeba, když zjistil, že dva muslimští bratři mají každý jinou matku. A tak mu jeho kamarád musel vysvětlit, že jeho tatínek má víc manželek.

Cena Hanse Christiana Andersena, kterou jste v roce 1996 dostal, je považovaná za nejprestižnější mezinárodní ocenění pro autory pro děti mládež. Vaše knihy ale čtou se zájmem děti i dospělí. Jak si vybíráte, o čem píšete?

Napadají mě příběhy, které se váží k mému dětství, nebo jsou to příběhy mých známých. Třeba námět knihy Babička plete, vznikla tak, že jsem ten příběh slyšel asi před patnácti lety vyprávět u nás doma. Mám totiž ložnici vedle kuchyně, a tam seděla moje žena s přítelkyní Gabi, a Gabi pletla. Moje žena se jí zeptala: „Co to pleteš Gabi?“, a ona odpověděla: „Závěs.“ A moje žena na to: „Proč pleteš závěs, když ještě nemáš ani dům…“ No a já jsem slyšel jejich konverzaci z kuchyně. A tehdy mě napadl příběh o babičce, která si upletla celý život – dům, nábytek, vnoučata, všechno co k životu potřebovala.

Nebo když jsem napsal Ostrov v Ptačí ulici – což je příběh chlapce, který za doby druhé světové války sám přežívá ve varšavském ghettu a čeká na svého otce, tak to bylo podle předlohy Robinsona Crusoe. Tu knihu jsem miloval, četl jsem ji opakovaně, dokonce i v hebrejštině, tehdy když jsem přišel do kibucu. A když jsem začal psát Ptačí ostrov, tak mně napadlo příběh zasadit do prostředí varšavského ghetta. Psal jsem to podle vlastních zkušeností.

Přežil jste holocaust, jak se tato vaše zkušenost promítá do toho, o čem píšete?

Samozřejmě to v mých knihách je, ale pamatuji si to pouze jako malých chlapec, ne jako dospělý. Nemůžu o tom, co jsem zažil, přemýšlet, mluvit, nebo psát z pohledu dospělého. Mohu o tom psát pouze očima chlapce.

Myslíte na holocaust a na to co jste zažil někdy jako dospělý?

Jediné, jak na to mohu myslet, je z pozice dítěte. Nemohu o tom přemýšlet jako dospělý. To ve mně vyvolává strach. Nemohu například myslet na utrpení, které zažila moje maminka.

Když se vás lidé ptají, jestli jste autor píšící o holocaustu, co jim říkáte?

Vyjmenuji jim, co jsem napsal a řeknu, že jsem autor sedmi knih o holocaustu. To jim říkám. Něco vám povím. Když bylo mému synovi sedm, zeptal se mě: „Tati, jak to, že jsi utekl Němcům?“ Tehdy jsem mu vyprávěl příběh o polské, dívce, která za války seděla před ghettem na slunci a předpovídala budoucnost. Hráli jsme hru na předpovídání budoucnosti. Vzala hrst písku, kterou si položila na dlaň, pak ruku vyhodila a otočila ji hřbetem ruky nahoru. Opakovala to několikrát za sebou. Pokaždé, když ruku vyhodila a otočila, zbylo na ní o dost míň zrnek písku, nakonec jí na hřbetě ruky zbylo jen několik zrníček. Dívka tehdy řekla, že zrnka, co propadla, to jsou ti, které sežere lev. Zrnka, co jí zůstala na ruce, jsou ti, kteří přežijí. Mému synovi jsem tehdy řekl, ta zbylá zrníčka písku jsme byli my dva s bratrem. My dva, co jsme těch šest let přežili a unikli Němcům.

Spustit audio