Jak islám ovlivní budování demokracie v arabských zemích
Islám a arabské revoluce, tak se jmenuje analýza uveřejněná v britském týdeníku Economist. Pohled na staré arabské tyrany, kteří byli svrženi mladou prodemokratickou generací idealistů, vyvolal všude velké nadšení. Všechny tyto revoluce jsou stále ještě v plném proudu, i když každá v trochu jiném bodě svého vývoje. V Tunisku a Egyptě jsou věci dobrým směrem, s výhledem na svobodné volby. V Sýrii, Jemenu a Libyi se diktátoři ještě drží moci. A v monarchiích Perského zálivu se panovníci snaží smířit požadavky na demokracii s mírnými politickými ústupky.
Až dosud se tyto revoluce jevily jako sekulární, což lidé na západě přivítali s velkou úlevou. Ne proto, že by byli zcela proti náboženství, vždyť zejména Američané jsou často silně věřící. Ale dávají přednost svému uspořádání věcí před jinými druhy režimů, a od 11. září 2011 jsou zvláště opatrní, pokud jde o islám. Nyní se nicméně objevují signály, že islám se stává čím dál větší silou arabských revolucí. To sekulárně založené lidi, ať už Araby nebo obyvatele západu, poněkud znepokojuje. Obávají se, že arabské probuzení může být uneseno tím druhem islamistů, kteří odmítají pluralistickou podobu demokracie, utlačují ženy a třímají vlajku džihádu proti křesťanům a židům. Obávají se, že ten druh vražedné militantnosti, který za poslední roky vedl v Pákistánu ke smrti třiceti tisíc lidí, se nyní může uchytit i v arabském světě.
V Libyi je provizorní národní rada, která postupně získává uznání jakožto budoucí vláda, směsí sekulárních liberálů a islamistů. Mezi rebely jsou libyjští džihádističtí veteráni z Afghánistánu a Iráku, i když jich není tolik. Jeden americký generál hovořil o záblescích Al Kajdy, které se vyskytují v řadách odpůrců plukovníka Kaddáfího. I to jsou lidé, kterým nyní západ pomáhá, což u Američanů vyvolává vzpomínky na jejich problematické spojenectví s afghánskými mudžaheddíny proti sovětským vojskům v 80. letech. Z mudžahedínů se pak staly zárodky Al Kajdy a Tálibánu.
Muslimské bratrstvo, které má odnože v mnoha zemích regionu, je nejlépe řízenou opoziční skupinou v Libyi i Egyptě. Přitom nedávné egyptské referendum o ústavních změnách dopadlo tak, jak si bratrstvo přálo. Členové bratrstva v minulých letech hodně vytrpěli. A to jak od sekulárních vlád podporovaných západem, jako byla ta egyptská, tak i sekulárních protizápadních režimů, jako je třeba ten syrský, který i nyní na bratrstvo vyvíjí velký tlak. Také v Tunisku, kde byli islamisté rovněž potlačováni, nyní mají dobrou pozici. Tato jednotlivá muslimská bratrstva se v poslední době snažila přesvědčit západ, že se vzdala násilí, že věří v mnohostranickou demokracii, budou chránit práva žen a nebudou prosazovat islámské právo šaría proti vůli lidí.
Přesto však Muslimští bratři mnoho lidí znervózňují. Pokrývají velmi širokou část ideologického spektra, a na jednom jeho konci už téměř sousedí s džihádisty. Mnozí z nich ostatně vzešlo právě z řad bratrstva. Přední palestinské islamistické hnutí Hamas, které je oddenkem Muslimského bratrstva, pád egyptského prezidenta Mubaraka přivítalo. V minulosti vykonávalo bombové útoky na izraelském území a odmítá uznat židovský stát. Část liberálů tvrdí, že některé extrémní islamistické skupiny se nyní maskují umírněnějším převlekem za Muslimské bratry. Během masového propuštění vězňů se v Egyptě dostaly na svobodu stovky, možná tisíce džihádistů.
V arabském světě bude islám hrát větší roli než jinde. Většina muslimů nevěří na oddělení náboženství a státu, tak jako Amerika nebo Francie, a neztratili svůj náboženský zápal, tak jako mnoho „křesťanských demokratů“ v Evropě. I muslimské demokracie, jako je Turecko, Malajsie a Indonésie, mají velké islámské politické strany. Ale islámský nemusí nutně znamenat islamistický. Al Kajda v posledních letech ztratila podporu mnoha arabských srdcí a myslí. Džihádisté nyní představují malou menšinu. Mnozí umírněnější muslimové je nenávidí, přinejmenším za to, že dali islámu špatné renomé. Ideologický boj mezi umírněnými a extrémními muslimy není slabší než animozita, která proti sobě staví muslimské, křesťanské a židovské fundamentalisty. Mladí Arabové, kteří stáli za posledními revolucemi, jsou lépe napojení na světový vývoj a rozumí mu lépe než jejich konzervativnější předchůdci.
Muslimské země navíc jsou na cestě k demokracii nebo už v ní jsou. Některým se daří dobře. Mezi arabskými zeměmi je to zejména Libanon, země s množstvím vyznání, která má demokracii už dlouho. I když jde o demokracii deformovanou sektářským bojem a přítomností ozbrojených milicí, zejména Hizballáhu. Irák si zatím alespoň zvolil skutečný mnohostranický parlament. Mimo arabský svět, v zemích jako je Turecko, Malajsie a Indonésie, spolu islám a demokracie žijí celkem pohodlně. Mnoho demonstrujících arabských mladíků, včetně příznivců Muslimského bratrstva, zmiňují Turecko jako svůj model. Jeho umírněně islamistická vláda vykazuje nyní znepokojivé znaky autoritářství, ale slouží svému lidu lépe, než to v minulosti dělala armáda. Írán, který měl kdysi velké kouzlo, už jako model zmiňován není. Theokracie nemá pro arabskou mládež velké kouzlo.
Přes to všechno se může stát, že muslimské země si zvolí cestu, která nebude západu zcela po chuti. Ti, kdo by se chtěli nějak znepokojovat, by si však měli být vědomi, že z dlouhodobého hlediska by jejich zájmům nesloužila žádná jiná alternativa. Staří autokraté připravili své národy o svobodu a naděje. A stabilita, kterou přislíbili, jak je dnes jasné, nemohla vydržet navěky. Alžírská občanská válka 90. let je ještě dnes hrozivým varováním, že islamisté by neměli být připraveni o moc, kterou právem získali ve volbách. Islám nikdy nenajde přiměřený vztah s moderním světem, pokud muslimové nebudou mít možnost převzít zodpovědnost za své vlastní životy. Nyní dostaly tuto příležitost další miliony lidí. Je to spíše důvod k oslavám, a ne obavám, uzavírá komentář týdeníku Economist.
