Jaké je místo náboženství ve veřejném prostoru řeší kniha Náboženství a sekularita

4. listopad 2017

Sekulární stát není spojen s žádnou náboženskou ideologii a zároveň zaručuje svým občanům svobodu vyznání. V současné době je však idea sekulární veřejnosti v západní Evropě vystavena zkoušce. Jaká práva a limity zde má náboženství, analyzuje nová kniha „Náboženství a sekularita. Zápas o veřejný prostor“.

Kniha se zabývá aktuálním sporem o náboženství a sekularitu ve veřejném prostoru. Analýzy tohoto tématu se přitom odehrávají na pozadí často dramatických mediálních a politických debat a událostí. Ty souvisí s různými hodnotami v západních a muslimských zemích. Knihu vydal Filosofický ústav Akademie věd ČR a jeho pracovník Tomáš Hříbek ji hodnotí následovně:

„Ta kniha je takový novátorský počin v tom smyslu, že v jednom sborníku bude mít český čtenář k dispozici texty významných autorů, kteří jsou ti hlavní protagonisté současné diskuze o náboženství a jeho místě ve svobodné společnosti, ve veřejném prostoru, ať už je to současný německý filosof Jürgen Habermas, který se pohybuje na scéně už 60 let a je pro náš zdejší kulturní prostor nesmírně významný. Potom kanadský filosof Charles Taylor, který má za sebou dlouhou kariéru a napsal zřejmě v současnosti nejcitovanější knihu o náboženství z historického hlediska, o jeho vývoji zvláště během novověku až do současné doby.“

Hlavním editorem knihy je Ondřej Štěch.

„Já bych za sebe viděl jako nejdůležitější resumé, že přístup k těm všemožným náboženským tradicím by měl být pokud možno otevřený. Já bych nezaváděl nějaká zbytečná omezení, která dlouhodobě spíše vedou ke konfliktům a k rozkladu demokratické veřejnosti a nikoliv k tomu, že si tady uchováme nějaký svůj klídek, do kterého nám nebudou ty cizí vlivy zasahovat.“

Jako příklad konfliktu uvádí Tomáš Hříbek případ z loňského léta. Souvisí s burkinami, což jsou plavky, které zakrývají celé tělo a hlavu.

„Takové ty absolutní konsekvence, jako když jsme viděli, jak nějací policisté na pláži ve středomoří ve Francii nutili nějakou ženu, ať si svlékne burkinu, to mi připadá jako obrácená podoba toho, že si můžeme představit, že nějaký ortodoxní muslimský muž nejdřív tu ženu nutí, ať se oblékne, a pak údajně hodnotově neutrální francouzský stát ji zase nutí, aby se svlékla. V obou případech mi to připadá jako podobné omezování osobní svobody a na první pohled se mi zdá, že kritériem by mělo být, zda to, jak se někdo obléká nebo jaké symboly nosí, vyvolává nějaké riziko pro ostatní lidi, jednotlivce nebo skupiny, jestli je to zasahuje a dokonce hrozí nějakou fyzickou újmou. A v těchto případech mi připadá, že jednoznačně nikoliv, takže nevidím důvod pro takové omezování.“

Do jaké míry je naše společnost sekulární, uvažuje ředitel Centra globálních studií Marek Hrubec.

„Až teprve hořící pařížská předměstí, nebo i jiná města ve Francii a dalších zemích, nebo následná vlna migrace, která byla spojená s imigranty, kteří jsou muslimského původu, tu sekulární společnost v Evropě nasvítily dialogem, někdy konfrontací s jinou náboženskou zkušeností. Ale velice zajímavé bylo, že lidé v Evropě reagovali na tu muslimskou zkušenost jako na náboženskou obecně a chtěli třeba zakázat nějaké náboženské symboly na veřejnosti, ať už to jsou třeba půlměsíce, šátky, burkiny atd. Ale ukázalo se, že ta argumentace, kdy se říká, že ty náboženské symboly by neměly být ve školách nebo jinde, se stala problematickou z toho důvodu, že se ukázalo, že ve školních třídách jsou kříže a jiné křesťanské symboly. Takže najednou jsme byli nikoliv naší vlastní tradicí zdejší majoritní společnosti, ale té minoritní společnosti (migranti či jiné minority) – přiměni k tomu, abychom si mohli uvědomit naši vlastní skutečnost a zjistit, že ta sekulární společnost až tak sekulární nebyla.“

A jak Marek Hrubec dodává, možná díky externím vlivům více porozumíme sami sobě a naučíme se žít lépe jeden s druhým i přes různou náboženskou či sekulární orientaci.

Spustit audio