Jaký má smysl připomínat si Den vítězství?
Nejen Česká republika, Slovenko, ale také Francie, Velká Británie a další země zítra oslaví Den vítězství. Sedmdesát jedna let od konce Druhé světové války připomene řada pietních aktů, bohoslužby a další akce. Proč má smysl si i po tak dlouhé době připomínat historické události?
„Pokud se něco připomíná z minulosti, tak skoro vždy je to v souvislosti s výročím té události,“ tvrdí Jiří Rajlich z Vojenského historického ústavu.
„Zaplať Pán Bůh za ta výročí. Kdyby se ta výročí nepřipomínala, ať už jakkoliv, uvedením filmu – položením věnce, tak to historické povědomí by bylo ještě horší.“
Podle dlouholetého vojenského kaplana Pavla Rumla je ale způsob, jakým se dějinné události připomínají, velmi důležitý:
„Pokud je to nudný pietní akt s jednou kytkou a nudným projevem, tak to takhle vyzní.“
Ruml doporučuje seznamovat se s historií díky příběhům jednotlivců.
„Když řeknu ‚veteráni byli hrdinové‘, tak k tomu řeknou ‚ano‘ nebo ‚amen‘. Ale když si vezmete osud jednoho našeho generála, jednoho našeho plukovníka, který prošel první válkou, první republikou, odbojem v zahraničí, návratem sem, budováním nového státu a do toho komunismus a poprava, když si přečtete jeden tento osud, představíte si k tomu jeho kolegy, přátele a rodinu, tak ta historie dostává úplně jiný rozměr. Přes jednoho člověka se vám najednou otvírají širší a širší souvislosti, Evropa, svět. A dějiny promlouvají.“
K pochopení historických souvislostí pomáhá také předávání vzpomínek starších generací mladším, tvrdí sociolog Jan Hartl.
„Moji rodiče se oba narodili ještě před první světovou válkou, takže já mám vzpomínky rodičů na první světovou válku, dobu první republiky, dobu válečnou i poválečnou a příchod komunismu, takže moji rodiče vlastně v době příchodu komunismu měli takový pocit, že mají mládí za sebou, takže byli k tomu, co začalo po roce 1945, velmi střízliví a odtažití. A myslím, že to ukazuje to, co bychom mohli zdůraznit i dnes, že ty historické události nechť popíší historikové, ale to co zůstane jako živá historie v myslích lidí, je výsledkem subjektivní interpretace a reinterpretace.“
A ta dostává dobové akcenty.
„Uvědomění si toho, že druhá světová válka skončila a tím pádem bylo hotovo, je taková interpretace, kterou jsme se dozvídali v padesátých letech. Pak člověk zjistil, že to nebylo vůbec tak jednoduché, a otázka přerozdělení nebo rozpolcení západní a východní Evropy – to byly věci, které, když někdo chce, tak může slyšet dnes a těžko je slyšel před třiceti lety.“
Jakou má zkušenost s mezigeneračním předáváním další vojenský kaplan Dan Petříček?
„My se o tom s dětma bavíme a rozebíráme tyhle věci. Rodiče nemůžou nechat všechno na škole. Zodpovědnost za výchovu neseme my. Na nás je, abychom dětem předávali tradice, abychom o tom mluvili a měli nějaké informace a škola už může dát něco navíc. Nelze prostě říct, ať to udělá všechno škola.“
Jenže podle historika Jana Rajlicha, to takhle příliš nefunguje.
„Zvláště v dnešní době, kdy těch informačních kanálů je daleko větší množství, než bylo za našich mladých let, ať už jsou jakéhokoliv druhu a kvality, ty děti čerpají daleko spíše mimo rodinu.“
Jak tedy ale vnímat a interpretovat dějiny? Takhle o tom přemýšlí Pavel Ruml.
„My jako faráři máme v ruce náš nejmocnější nástroj a to je Písmo svaté. A to začíná na první stránce chaosem, a končí na devítisté stránce organizovaným městem svatým Jeruzalémem, který má dvanáct bran a já nevím, co ještě. Celé křesťanství je cesta z chaosu do řádu. A když se bavíme o historii, tak se snažíme zpětně tomu všemu, co se děje, dát nějaký obraz. Tak je to otázka. Je to tady naprostý chaos nebo to má nějaký směr či tok?“
