Jakým etickým výzvám čelí dnešní lékař

5. březen 2016

Stále větší technické dovednosti nabízejí ve zdravotnictví dříve netušené možnosti. Je ale vše, co je technicky proveditelné, také správné? S touto otázkou se lékaři nevyhnutelně potkávají.

Etická rovina je pro lékaře téměř denním chlebem tvrdí doktor Viktor Tomek:

Viktor Tomek: „Medicína dokáže technicky obrovské věci v současné době, jste schopní transplantovat téměř cokoliv, udržet při životě člověka, který podle běžných kritérií by už byl dávno po smrti. Na druhou stranu víme, že jsou varianty, kdy naopak tu smrt uspíšíte a to nemluvím jenom o potratech.“

Viktor Tomek se věnuje dětské a prenatální medicíně v Dětském kardiocentru Fakultní nemocnice Motol:

Ultrazvukový snímek lidského plodu

Viktor Tomek: „Prenatální medicína je eticky bezpochyby strašně problematická věc a myslím si, že shoda je eticky téměř nemožná najít mezi lékaři, kteří diagnostikují.

Ono z hlediska českého zákona je umožněno ukončení těhotenství do 24. týdne, pakliže se tam najde stav, který komplikuje život dítěte nebo byl neslučitelný s životem. Což samo o sobě je velmi vágní a každý si pod tím může představit malinko jinou rovinu.

A my se potýkáme s tím, že diagnostika se v dnešní době provádí už třeba v 13. týdnu a v tu dobu si myslím, že, byť ultrazvukové přístroje jsou výborné, tak vám stejně neodpovědí přesně velmi často a ten nátlak na rodiče vnímám je často velmi eliminující.“

Marek Vácha (přednosta Ústavu lékařské etiky III. Lékařské fakulty UK v Praze), se k tomuto etickému problému dostává, jak sám říká, z opačné strany barikády:

Marek Vácha

Marek Vácha: „Protože za mnou chodí zase ty těhotné maminky. A moje zkušenost je, že ti lékaři je dosti nevybíravě někdy mají k tomu, aby šly na potrat, a prostě pak je v tom nechají. My učíme studenty, že úkolem lékaře je, třeba po provedení prenatální diagnostiky, seznámit rodiče s celou paletou možností a potom důsledně respektovat názor radících se.“

Podobný postup platí ale nejen u prenatální diagnostiky, ale i pro rozhodování v případech dalších pacientů, je přesvědčená Prof. Marta Munzarová, zakladatelka a dlouholetá vedoucí Ústavu etiky Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně:

Marta Munzarová: „Já si myslím, že musí říct vše, co ho čeká, co je tam za chorobu, že má právo třeba nějaké složitosti odmítnout, ale tu běžnou péči, to znamená ošetřování bolestí, tekutiny, stravu a tak dál, samozřejmě nikoliv. Může ten nemocný sám odmítnout tu léčbu, kterou už považuje za příliš neúnosnou a dokonce, že má i právo předem podepsat, že by si nepřál, aby byl třeba opakovaně resuscitován a podobně.“

Marek Vácha: „To, že si dneska myslíme, že dospělý kompetentní pacient má plné právo požádat o vysazení stávající nebo nenasazení nové léčby i v případě, že si je vědom, že důsledkem bude jeho trvalé poškození nebo smrt, to je opravdu eticky čisté, na to má každý člověk právo a žádný mně známý filosofický či náboženský systém by proti tomu neprotestoval.“

Jak postupovat, když už o sobě pacient nemůže rozhodovat, může nemocný stanovit předem díky institutu dříve vyslovených přání:

Marek Vácha: „A dokonce náš občanský zákoník to od ledna 2014 upravuje ještě tak, že si můžu zvolit, komu dám jakoby plnou moc, až já nebudu schopen komunikovat s lékaři, tak bude vyjednávat za mě.“

Dodává Marek Vácha.

Spustit audio