Kam vedla „cesta na sever“ před osmdesáti lety a kam vede dnes, zjišťuje nový dokument Natashy Dudinski
Skupina českých teenagerů odjíždí na Sever. Bez rodičů, učitelů, dospělých, mají jen sebe navzájem. V době druhé světové války stráví čtyři roky v Dánsku. Po 70 letech vyprávějí svůj příběh o dospívání v cizí zemi, která se nebála otevřít se utečencům. Do kin přichází nový dokument Natashy Dudinski.
Dov: „Jeli jsme v noci. Ostatní spali a já jsem stál u okna…“
Popisuje začátek své pouti Dov, dnes energický devadesátník. Byl jedním z osmi desítek dětí, kterým se na podzim roku 1939 podařilo uniknout z tehdejšího Protektorátu. Jejich noční cesta směřovala na Sever. Židovské děti – často ze zámožnějšího prostředí – našly útočiště v dánských rodinách, na farmách…
Pamětnice: „Žádnou krávu nebo koně jsem neviděla, než na nějakém obrázku. Všechno bylo nové. Člověk byl mladý. Byla jsem u dobré rodiny.“
Říká další protagonistka filmu Na Sever. O jejich osudech začala před časem pátrat novinářka Judita Matyášová. Na scénáři k filmu pracovala s Natashou Dudinski, která se ujala režie:
Natasha Dudinski: „Moje dcera měla v té době necelých 14 let, stejně tak jako hrdinové filmu, takže jsem si některé věci z prožívání mladých a jejich pohledu na svět uměla dobře představit. Některé věci se zas až tak nezměnily.“
Citace z deníku Hanky: „Jensina, má stará, jedenadvacet let mladá, též chodí v šortkách, a pacholci v krátkých kalhotách a polonazí. Je to tu tak městské, vůbec se to tu neřídí dle starých tradic a předsudků,“ napsala si o svém novém domově v Dánsku před sedmdesáti lety do deníku Hanka.
Ta už v době natáčení dokumentu nežila, ale její deník přinesl do pohledu na život oněch židovských dětí z Protektorátu v Dánsku nový rozměr.
Natasha Dudinski: „Nejsou to vzpomínky přefiltrované životními zkušenostmi. Jsou to strašně autentické prožitky čtrnácti až šestnáctiletého děvčete. Fakt hrozně zblízka. Jak to bylo doopravdy. Jak to ona jako puberťačka prožívala a při tom dospěla.“
Skupina dětí, kterou dokument sleduje, měla to štěstí, že se znala už z Čech, a přestože bydlely u různých rodin, mohly se pravidelně vídat.
„Hlavně, že jsme byly dohromady, to mělo určitě co dělat s tím, že jsme vydržely…“
Před koncem války musely nakonec utéct i z Dánska. Do Čech se nakonec většina z nich nevrátila. Někteří z nich zůstali třeba ve Švédsku, jiní odešli do nově vznikajícího Státu Izrael.
„Já jsem moc ráda opouštěla Dánsko, ráda jela do Palestiny, nerada se loučila s kamarádkami.“
Natasha Dudinsky se s Dovem, Juditou a Ditou vrací na místa jejich mládí. Třeba Dita se před kamerou setkává se svou dánskou sestrou z pěstounské rodiny.
Film Na sever začala Natasha Dudinski natáčet v době, kdy aktuální migrační vlna nebyla ještě tak velká, ale na cestě už byly dva miliony Syřanů:
Natasha Dudinski: „Já mám pocit, že ty uprchlické příběhy nikdy nekončí. Mění se krajiny, typ války nebo nějakého neštěstí, mění se jazyk, kterým mluví, místo kam utíkají, ale vlastně je to stále ten stejný uprchlický příběh. A mně se zdálo, že to, co se stalo v Evropě v roce 1939, kdy vlastně skoro žádná země nebyla ochotná přijmout židovské uprchlíky, tak se nyní opakuje v jiných variantách. Ale tito uprchlíci to přežili právě proto, že byli lidé ochotní si je vzít do svých domovů a protože byli lidé, kteří se jich nebáli.“
Proč jsou na Pesach potřeba macesy? A jak se učí hebrejština v Praze v poslední generaci? Celý pořad Šalom alejchem si kdykoli poslechněte v našem audioarchivu.
