Katolická církev si nejen připomíná Světový den migrantů a uprchlíků, ale také pomáhá

14. leden 2017

„Lidé jsou důležitější než věci a hodnota každé instituce se poměřuje způsobem, jakým zachází se životem a důstojností lidské bytosti, především ocitne-li se v situaci zranitelnosti…“ píše papež František ke Světovému dni migrantů. Ten v katolické církvi připadá na zítřek (neděle 15.ledna). Tentokrát připomíná situaci mladistvých migrantů.

Syna v první třídě má i paní Tetyana. Pocházejí z doněcké oblasti na Ukrajině, kterou ovládají separatisti. Její rodinu probíhající konflikt těžce zasáhl:

„Máme válku na Ukrajině, ztratili jsme tatínka a byli jsme spolu sami se synem. Nevěděla jsem, co mám dělat. Moje kamarádka se přistěhovala s rodinou do Česka.“

Tak se Tetyana rozhodla, že i ona zkusí začít nový život tady. Prvních pár týdnů pobývala u kamarádky na pomezí Čech a Moravy.

„Byli jsme tu první uprchlíci. Nevěděli, co s námi dělat. Já jsem sebou měla diplom lékařské univerzity, kterou jsem zakončila. Šla jsem s kamarádkou, protože ta lépe mluvila Česky, do nemocnice a tam mi primář řekl, musíte být v evidenci lékařské komory.“

Na Ukrajině byla Tetyana vedoucí neurologického oddělení. V České republice dostala azyl, ale aby tu mohla jako lékařka pracovat, musela se nejdřív začít učit česky:

Lidé zasažení ozbrojeným konfliktem na východě Ukrajiny

„Našla jsem kurz češtiny pro zdravotníky v integračním centru. Tam mi paní vysvětlila, že si můžu nechat udělat nostrifikaci a co dál. A už jsem trochu mluvila.“

Češtinu ale studuje dál:

„Po nostrifikaci jsem musela udělat první aprobační zkoušky, to je písemný test z všeobecné medicíny a legislativy. 9. listopadu jsem je úspěšně složila a teď čekám na odpověď z ministerstva zdravotnictví a povolení k pětiměsíční praxi. A za dva roky musím na druhé kolo na ústní zkoušky.“

Když se Tetyany ptám, co pro ni bylo nejtěžší, její usměvavý obličej dostane vážnější výraz:

„Měli jsme se synem, no jako s rodinou, normální život na Ukrajině. Pracovala jsem, měla jsem jen mateřskou dovolenou, ale jinak jsem vždy pracovala. Přijela jsem do Česka, vůbec jsem nemohla mluvit, šla jsem sama do domova důchodců a prosila jsem, že můžu pracovat zdarma, jako dobrovolník, ale řekli mi, že dobrovolnickou práci nepotřebují. Prostě jsem chtěla komunikovat v češtině a pokračovat v češtině trochu dál.“

A dokázal vám v tomto někdo pomoci? Vy jste zmiňovala, že na začátku vám pomohla kamarádka, ale potom někdo další, nějaká organizace?

„Kamarádka, první učitelka, integrační centrum Meta, a potom na jaře jsem šla do Charity.“

S čím vším vám pomáhají tady?

„Sháněla jsem byt. Bydleli jsme v malém pokoji na ubytovně v suterénu. A syn byl alergický na plíseň a byl pořád nemocný. Když jsem byt sehnala, Charita mi pomohla zaplatit kauci a první nájem.“

Právě syn, který tu teď chodí do první třídy, je pro Tetyanu nejen motivací, ale i pomocníkem v její integraci:

„Ivánek tak stimuluje. Každý den čteme pohádky. Ivánek už pěkně čte. Vůbec nemá ten přízvuk, který mám já. Mluví perfektně česky. Každý člověk, který přijel do jiné země, musí počítat s kulturou a mentalitou Česka, máme hodně stejného. Takže musíš pomalu, ale každý má svou cestu a musí se přizpůsobovat k životu v Česku.“

Dodává Tetyana, které je jednou z těch, kterým pomohla Charita v rámci Státního integračního programu. Za loňský rok do něj měla zapojených téměř padesát klientů, především z Ukrajiny, Kuby, Sýrie nebo třeba Jemenu. Pomáhá jim s jednáním na úřadech, školách nebo při hledání zaměstnání.

Spustit audio