Knihy o genocidě ve Rwandě
Genocida ve Rwandě proběhla už v roce 1994. Během sta dní bylo většinovýmu Hutuy povraždělo více než milión Tutsiů. Dvaadvacetiletá Immaculée Ilibagiza přežila vraždění pouze zázrakem – v malé koupelně svého domu ji spolu se sedmi dalšími Tutsijkami zachránil hutujský protestantský pastor. Své zážitky popsala v knize „Přežila jsem“, která vyšla v českém překladu už v roce 2007. Koncem loňského roku vyšlo v českém překladu také volné pokračování této knihy nazvané „Odpustila jsem“, ve kterém autorka popisuje své zkušenosti z doby po genocidě. S oběma tituly nás seznámí Petr Vaďura. Ukázky z knih čte Petra Plášilová.
Dům obklíčily stovky lidí, z nichž mnozí svým zjevem připomínali ďábly. /.../ Hulákali a skákali, mávali oštěpy, mačetami a noži, a zatímco tancovali tanec smrti, zpívali přitom hrůznou píseň genocidy: „Zabme je! Zabme je! Zabme velké, zabme malé, zabme staré, zabme mladé! Zabme tuhle, zabme toho, vyhlaďme je do jednoho!“ Nebyli to však vojáci, kdo zpíval, ani vycvičení příslušníci milic, kteří nás po mnoho dní terorizovali. Byli to naši sousedé – lidé, se kterými jsem vyrůstala a chodila do školy -, někteří byli kdysi dokonce u nás doma na večeři.
Vyslechli jsme úryvek z knihy Přežila jsem, který vystihuje její nejstrašnější poselství: zabíjet může za určitých okolností kdokoli kohokoli. Immaculée Ilibagize se podařilo vylíčit překvapivou náhlost, s níž se ve Rwandě probudilo vražedné šílenství. Před genocidou panovaly mezi její tutsijskou rodinou a hutujskými sousedy úplně normální vztahy. O to nečekanější bylo, jak se přes noc stali z obyčejných lidí bestiální vrazi schopní souseda či spolužáka postupně rozsekávat mačetou na kusy. Autorka zmiňuje paradoxní situaci, kdy hutujský mladík ukrýval u sebe v domě svého tutsijského kamaráda, a přitom přes den pročesával kraj a pobíjel ostatní Tutsije. Na otázku, jak to všechno bylo možné, Immaculée neodpovídá. Nechává ji před námi jako memento a varování.
Otec Bugingo mi vyprávěl, jak si příslušníci milice prorazili cestu k nim do kostela a vyvraždily všechny tutsijské farníky. On přežil jen díky laskavosti jedné belgické sestry, která riskovala život a ukryla jej v dutém stropě.
„Není lehké být teď ve Rwandě knězem,“ řekl mi. „Lidé vidí můj kolárek a křičí: ,Kde byl Bůh, když mi zabíjeli rodinu?! Kde byl Ježíš, když mi znásilňovali dítě?! Proč Bůh opustil Rwandu? Bůh naši zemi neopustil. Byl tu celou tu dobu a cítil bolest každé oběti. /.../ Ano, Rwanda je teď ošklivá, ale Boží krása je tu stále živá. A ty ji najdeš v lásce.“
„Ale celá moje rodina je pryč! Koho mám teď milovat?“
„Vrať se do světa a najdi někoho, komu můžeš dát svou lásku,“ povzbuzoval mě. „Dej ji někomu, kdo nemá lásku vůbec žádnou – bezdomovcům, nemocným nebo sirotkům. Najdi dítě se zničeným srdcem a přines mu radost.“
Vyslechli jsme úryvek z knihy Odpustila jsem, která popisuje zkušenost Immaculée Ilibagizy po skončení genocidy. Díky pevné víře dokázala překonat vlastní zármutek a podle rady otce Buginga se začala věnovat sirotkům, kteří ztratili rodiče během vraždění. Těžištěm knihy je však především popis zápasu této mladé ženy s nenávistí a touhou po pomstě. S úžasem čteme, jak se učila odpouštět vrahům, takže byla dokonce schopná navštívit ve vězení člověka, který zabil jejího otce.
A co je na obou knihách nejcennější? Podle mne je to autorčina víra v to, že opravdová lidskost je silnější než nenávist.
