11. prosince  2016 v 19:45  rubrika: Zprávy

Leo Pavlát: Nebeský žebřík jako symbol modlitby

Jákobův žebřík. Brandýs nad Labem, zámek - jižní nádvorní fasáda, konec 16. století - Foto: Jana Šustová

Jákobův žebřík. Brandýs nad Labem, zámek - jižní nádvorní fasáda, konec 16. stoletíFoto: Jana Šustová

Během včerejší šabatové bohoslužby se z Tóry předčítal text, který po staletí inspiruje milióny věřících. Velkou pozornost mu přirozeně věnuje zvláště židovská tradice.

„Jákob vyšel z Berševy a šel do Charan,“ praví se na počátku 28. kapitoly První knihy Mojžíšovy. „Narazil však na jedno místo, a protože zapadlo slunce, přenocoval tam. Vzal z kamenů toho místa, rozložil je kolem své hlavy a na tom místě usnul. Zdálo se mu a hle, spatřil žebřík, opřený o zem a dosahující vrcholkem nebes, a hle, Boží poslové po něm vystupují a sestupují. A hle, přímo nad ním stál Hospodin…“  

Židovské náboženské autority zdůrazňují, že Jákob ulehl k spánku opuštěn a v tísni. Sám a bez domova prchá před hněvem bratra Ezaua. A právě tehdy, připraven o veškeré pozemské jistoty, nachází ve snu posilu. Žebřík, který spatřil, stvrzuje sepětí, jež nelze zrušit. Sužován osudem, je Jákob ubezpečen o poutu, které člověka povždy pojí s jeho Stvořitelem.  

Jákobovi se současně podle tradičních komentářů dostává dalšího poučení. Je-li tak na prvním místě psáno, že andělé jako Boží poslové po žebříku vystupují, a teprve poté sestupují, naznačuje se tím povaha vztahu člověka a Toho, kdo byl věčně před ním a věčně po něm bude. Je to člověk, kdo se má jako první obracet k Bohu, srdcem i myslí se přiznat k Boží svrchovanosti. A pokud tak v čistotě a upřímnosti činí, potom má židovská tradice za to, že se člověku dostane pomoci shůry, jak to v biblickém textu symbolizují andělé sestupující po nebeském žebříku k zemi.  

Přiblížení se člověka k Bohu přitom judaismus ztotožňuje s modlitbou. Slovy pokory, poděkování, přijetí a radosti z bytí ať člověk nejprve vyšle k Stvořiteli své posly – a poté může očekávat odpověď. Nejprve ať se ponoří do vlastního nitra, aby v něm ohledal své skutky a nahlédl odvěký řád bytí – a poté ať s Boží pomocí kráčí dál na své cestě.  

Jákobovo přenocování pod širým nebem a jeho sen o nebeském žebříku, nad nímž stojí Bůh, přešlo v tomto smyslu i do židovské náboženské praxe. Zatímco s praotci Abrahámem a Izákem je spojována modlitba ranní a odpolední, Jákobův prožitek ustanovuje modlitbu večerní.  

Když Jákob procitl, nazval místo, na němž ve snu spatřil nebeský žebřík, bránou nebes a kameny, na nichž spal, domem Božím. Snad pokud takto vzpomeneme na praotce Jákoba, možno přijmout, že každý z nás může tak jako on vždy znovu spočinout ve svém domě Božím, stanout ve vlastní bráně nebes. 

Autor:  Leo Pavlát

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas