14. srpna  2016 v 19:45  rubrika: Zprávy

Leo Pavlát: Tiša be-av – smuteční den s aktuálním poselstvím

Dobytí jeruzalémského chrámu - vyobrazení na Titově vítězném oblouku v Římě - Foto: Wikimedia Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 International

Dobytí jeruzalémského chrámu - vyobrazení na Titově vítězném oblouku v ŘíměFoto: Wikimedia Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 International

Od včerejšího soumraku až do dnešního východu tří hvězd zachovávají letos věřící Židé půst Tiša be-av; historicky ustavený smuteční den spjatý s devátým dnem židovského měsíce av. Toto datum však není jen vzpomínkou.

Devátý den měsíce av židovského kalendáře je datem, v němž židovské společenství postihla četná neštěstí. V tragické shodě tak byl 9. avu roku 586 před občanským letopočtem vyvrácen první jeruzalémský chrám vojsky babylónského krále Nabukednezara. O 656 let později, roku 70 občanského letopočtu, byl 9. avu zničen i druhý jeruzalémský chrám, tentokrát Římany. Devátého avu roku 135 byla potlačena další protiřímská vzpoura a tato porážka na dlouhá staletí stvrdila vyhnanství Židů z jejich historické vlasti. V 15. století, roku 1492, byl 9. av dnem, kdy Židé museli opustit Španělsko, což znamenalo konec jedné velkolepé kultury. Konečně 9. avu roku 1914 začala první světová válka, jež osudově postihla východoevropské židovské obce a svými výsledky tragicky předznamenala druhou světovou válku. Ze všech těchto dat si však Židé přece jen nejvíc připomínají vyvrácení druhého jeruzalémského chrámu, zkázu svatého města Jeruzaléma a ztrátu národní samostatnosti. Součástí kajícné bohoslužby je biblický Pláč Jeremiášův, předčítají se smuteční elegie zvané kinot. Devátý av byl ovšem smutečním dnem i v době, kdy ještě druhý jeruzalémský chrám stál. Židé ho měli na očích, a přece se rmoutili nad ztrátou předchozího příbytku, postaveného králem Šalomounem k Boží poctě. Co vlastně oplakávali? Nad tím se židovští komentátoři zamýšleli již v dávné minulosti. Židovská tradice tak zachovala názor, že smutek za Šalomounův chrám v době, kdy ho nahradil druhý chrám, byl vlastně zármutkem za ztracené přesvědčení. Celé generace Židů stejně jako někteří proroci věřili, že Boží příbytek nemůže být zničen – a přece se to v době babylónského vpádu stalo. Bůh neušetřil ani ty, kdo se k němu tehdy vroucně upínali. Trosky Šalomounova chrámu se tak staly Židům připomínkou, že víru nelze vázat ke stavbě, i kdyby byla zvána příbytkem Božím. Dostalo se jim poučení, že Boží pomoc nepřichází sama od sebe. Přesvědčili se, že svou přítomnost a budoucnost mohou stavět jen na vlastních dobrých skutcích a odpovědnosti. Měli pochopit, že pokud člověk nežije v souladu s Božím řádem, může se nadít i katastrof, jakou bylo babylónské vyhnanství. Na tuto linii kritického náboženského myšlení navázal o mnoho set let později izraelský filozof Ješajahu Leibowitz. Také on svým praktikujícím současníkům naléhavě připomínal, že jen víra spjatá s mravností a odpovědností je pro Židy v Izraeli zárukou zaslíbení přislíbeného Tórou. Víte, která česká rodačka dostala Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství? A jakou roli hrála židovská Praha ve středověku? Celý pořad Šalom alejchem si kdykoli poslechněte v našem audioarchivu. 

Autor:  Leo Pavlát

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas