Máme dvě Boží knihy, jedna je Bible a druhá příroda, říká genetik Eduard Kejnovský

V 18. století se stala populární představa evoluce, která počítá s tím, že se druhy ve skrytu neustále vyvíjejí a mění. Přišel čas soubojů mezi teology a ateistickými vědci.

Naše doba ale oba tábora zase sblížila. Někteří výzkumníci, kteří vývoj života vidí z jeho genetické laboratoře, chápou přírodní parametry jako přímou inspiraci víry.

Představa evoluce má hlubší kořeny, než bychom čekali, vysvětluje genetik Eduard Kejnovský.

„Zajímavé evolucionistické postřehy najdeme dokonce už u sv. Augustina, který ve čtvrtém století ‚místo stvoření vidí tvoření,‘ a ve 13. století u Tomáše Akvinského, který tvrdí že ‚rozrůzňování živých forem je odrazem postupného odvíjení potenciálních možností vložených do základů hmoty‘.“

Jde o plodnou tradici myšlení. Studium vývoje člověka v přírodním vývoji totiž ukazuje, že jsme s celým stvořením bytostně svázáni, a to i s těmi nejjednoduššími organismy.

„Život vznikl před 3,8 miliardami let a po celé první tři miliardy existoval pouze v jednobuněčné podobě. Poté vznikly mnohobuněčné organizmy a až v době kambrické exploze (530 miliony let) se strom života rozkošatil do pestré palety barev, tvarů a vůní. Každý z nás má ve svých útrobách půl až kilogram bakterií. Nepřežili bychom bez nich ani jeden den, ale bakterie bez nás existovaly nepředstavitelně dlouho.“

Genetika, která evoluci zkoumá, se rozvíjí mimořádně rychle a stejně tak roste paleta otázek, na které vědci neumí odpovědět. Vzniká tím podhoubí pro spolupráci odlišných přístupů.

„Jedna odpověď generuje dalších deset otázek. To je věda, rozšiřující se ostrov poznání. Alespoň nám vědcům to dává naději, že se stále budeme mít čím bavit a nad čím žasnout. Stvoření probíhá i nyní. Můžeme věřit, že do hmoty byly vloženy zákony, které vedly ke vzniku života a nakonec dospěly až ke člověku. Ke tvoru, který se zamýšlí nad sebou samým a svým původem. Představa evoluce není v rozporu s náboženskou představou Tvůrce.“

Věda a víra jsou jako ješitné sestry, které spolu po letech trucování zase začínají mluvit.

„Rozhodně nevidím rozpor mezi vědou a vírou, dokonce je vidím jako dvě nohy, na nichž stojí člověk, a kdyby jedna nefungovala dobře, tak by člověk padal. Věda odpovídá na otázky, jak co funguje. Snažíme se odhalovat přírodní zákony, co je měřitelné, vážitelné. Zejména ta přírodní se zabývá tím, co vychyluje ručičky přístrojů. Na druhou stranu víra odpovídá na otázku, kterou dobře známe od malých dětí a která je asi i důležitější. Totiž: ‚Proč tady jsme?‘“

Inteligence dospělých je ale i na další „dětské“ otázky krátká.

„Vidíme, že ta cesta rozumu není jediná, definitivní, konečná, vlastně tu stojíme před otázkou týkající se smyslu… Na tu klíčovou otázku je krásnou odpovědí existence Boha, který všemu teprve dává smysl. Vlastně máme dvě Boží knihy, jak říká Galileo Galilei, již na počátku 17. století. Jedna je Bible a druhá příroda. Musím říct, že čím více poznávám krásu zákonů, harmonii v přírodě, tím více stojím v němém úžasu a údivu nad krásou Stvoření. Tak, jak je příroda harmonická, tak předpokládám, že i ten Stvořitel je harmonický a krásný a tohle všechno mě vede k pokoře před ním.“