Mikrosvět židovské komunity v době normalizace odhaluje připravovaná výstava

8. leden 2017

V minulém magazínu jsme si připomněli 40. výročí Charty 77. Ta vznikla v době tzv. normalizace. Pro dnešní mladou generaci už je to součást historie. Jenže historie málo probádané. Židovské muzeum v Praze právě připravuje ve spolupráci s Archivem bezpečnostních složek a Ústavem pro studium totalitních režimů unikátní výstavu nazvanou „Labyrintem normalizace“, která na uvedené období zaměří zcela nový pohled.

Výstava ponese podtitul „Židovská obec jako zrcadlo většinové společnosti“. Mikrosvět židovské komunity totiž v menším měřítku odrážel to, co se dělo v celé tehdejší československé společnosti:

„Židovské obce měly své hrdiny, ale i udavače a práskače. Podíváme se, jak systém kontroly aktivit židovských obcí a zejména mládeže fungoval. Jak různě rozdílní lidé reagovali na vydírání státních orgánů. Jsou to pozorování, která bychom mohli učinit i u většinové společnosti, ale v tom mikrokosmu židovských obcí to má daleko intenzivnější a emotivnější rozměr.“

Říká jeden z kurátorů výstavy Martin Šmok. Výstava bude výjimečná i tím, z jakých zdrojů bude vycházet, a co všechno představí:

„My ten příběh budeme představovat prostřednictvím unikátních materiálů, ať už vizuálních, jako jsou fotografie, případně filmy, tak i písemných dokumentů a hlavně citátů z materiálů StB a Úřadu státního dohledu nad církvemi a náboženskými společenstvími.“

Židovská komunita – ostatně podobně jako křesťanská – nebo jakákoli jiná – pro režim potenciálně nebezpečná skupina lidí – byla pod pečlivým drobnohledem státní policie:

„Fascinující jsou fotografie ze sledovaček představitelů židovské obce soudruhy z StB, které zachycují každodenní běžný život v Maiselově ulici. StB např. měla svého fotografa na svatbě rabína Daniela Mayera a z té fotografie je jednoznačné, že se jejich fotograf vmísil mezi svatebčany. To, že jste přišel na židovskou svatbu, už vás v očích režimu identifikuje jako sionistu.“

Definice sionismu tak, jak ji pojímal tehdejší režim, se přitom od původního významu slov dost posunula:

„V očích komunistického režimu byl sionistou každý, kdo měl židovské předky nebo jiné příbuzné, a choval se způsobem, který jej identifikoval se sionismem. Například v seznamu sionistů mezi signatáři Charty 77 najdeme několik desítek jmen lidí, kteří nikdy neměli se židovstvím nic společného, ale přesto je režim označil za sionisty, bílé židy a židomily.“

Výstava také připomene osobnosti, na které se neprávem zapomíná. Lidi, kteří se aktivně zasazovali třeba o uznání židovských obětí holocaustu, přístup na pietní místa, anebo obnovu židovských památek. Například Jiřího Fiedlera:

„Pan Jiří Fiedler, který zasvětil svůj život dokumentaci židovských památek v Čechách a na Moravě, které objížděl na kole a fotografoval. Komunistický režim vůbec nechápal, proč to dělá. Neustále ho buzeroval a předvolával.“

Jak říká Martin Šmok, v archivech stále leží množství nezpracovaného materiálu. Přestože – nebo možná právě proto, že hodně pamětníků a přímých aktérů té doby žije, o některých věcech se mlčí:

„Tím, že se o tom nemluví, nám vyrostly možná už dvě generace dětí, které si myslí, že režim v 70. a 80. letech v Československu byl naprosto fantastický, a ta výstava jim ukáže, že nebyl.

Uzavírá Martin Šmok. Výstava začne letos 6. dubna a potrvá do konce ledna 2018.

autor: Leona Matušková
Spustit audio