Mše na Velehradě připomene 7. výročí od úmrtí kardinála Tomáše Špidlíka
Za hodinu začne v bazilice Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje na Velehradě, nedaleko Uherského Hradiště mše svatá za kardinála Tomáše Špidlíka. Tento muž byl významnou postavou katolické církve 20. století. Od jeho úmrtí letos uplynulo 16. dubna 7 let.
Tomáš Špidlík je rodák z Boskovic, kněz, jezuita a kardinál. Stal se jednou z nejvýraznějších postav teologie 20. a 21. století. Podstatnou část svého života ale prožil v Římě. Po studiích zde mimo jiné pracoval pro Radio Vatikán.
38 let byl spirituálem v Papežské koleji sv. Jana Nepomuckého, která sloužila jako zázemí pro bohoslovce, kteří utekli z komunistického Československa. Působil v akademickém světě a stal se jedním z největších znalců spirituality křesťanského východu. Věhlas kardinála Špidlíka přesahuje hranice katolické církve, myslí si historik Jaroslav Šebek z HU AV.
Jaroslav Šebek: „On opravdu velice dobře zapadá do celé plejády našich výrazných církevních představitelů. Ovšem i představitelů církve, kteří přestupovali tu hranici jenom ryze církevního prostoru a přestupovali taky do veřejné sféry. Kardinál Špidlík je zajímavý z toho hlediska, že on přinášel českou zkušenost do nejvyšších pater katolické církve. A konkrétně bych tady zmínil jeho velice dobré vztahy s papežem svatým Janem Pavel II. a koneckonců i s Benediktem XVI.“
Špidlík byl držitelem řady doktorátů. V roce 1998 mu Václav Havel udělil čestnou medaili T. G. Masaryka. O pět let později ho papež Jan Pavel II. jmenoval kardinálem. Špidlík, jako celoživotní příznivec východní spirituality, si za kardinálské motto zvolil citát ruského básníka Vjačeslava Ivanova Dýchat oběma stranami plic. Pro Český rozhlas o této chvíli mluvil o rok později.
Tomáš Špidlík: „Ivanov byl básník a myslitel a on přišel do Říma a učil také na východním ústavě. A když dělal slib, tedy vyznání katolické víry, tak řekl: ‚Já nepřestávám být pravoslavným. Já jsem pravoslavným a katolíkem současně a já dýchám dvěma stranami plic.‘“
Tato slova často používal i Jan Pavel II., když mluvil o rozdělené Evropě a roli Slovanů jako mostu mezi Východem a Západem.
Tomáš Halík: „Poznal jsem ho především jako člověka plného humoru. Nikdy nezapomenu na ten večer, kdy jsme spolu šli pěšky tu poměrně dalekou cestu z jezuitského generalátu blízko Vatikánu až do domu, kde bydlel, na náměstí Santa Maria Maggiore. A celou tu cestu kardinál Špidlík vyprávěl jednu anekdotu za druhou. A tohleto z něj spontánně tryskalo. To byl člověk dobrého humoru. A já si myslím, že to je vždycky znamením dobrého spirituálního zdraví.“
A jak na Tomáše Špidlíka vzpomíná jeden z jeho spolubratrů, Petr Vacík, který ho zažil jako mladý student ve Vatikánu?
Petr Vacík: „Pro mě byl Tomáš Špidlík nejzajímavější na druhý pohled. V tom prvním pohledu v prvních odpovědích řekl nějaké to svoje moudro, které měl nastudované, svoje zážitky apod. Ale v soukromí, v zákulisí, když byl v klidu s tvou Becherovkou, se ten jeho úsudek už opíral o něco jiného. O obyčejnou, lidskou, sedláckou moudrost zkušeného starého pána, který řekne: ‚Tak to neřešte. Tenhle kardinál je opravdu divný, dyť je to divný charakter, tak ho nechce být.‘ A byl klid. A prostě nemuseli jsme hledat nějaké argumenty a řešit celou historii. Ale byl to člověk, který s tím svým potenciálem řešil některé věci strašně jednoduše lidsky.“
Snaha obnovit dialog mezi teologií a uměním vedla kardinála Špidlíka a jeho přátele k založení Centra Alleti v Římě. A jsou to umělci z téhož centra, kteří vyzdobili mozaikami jeho sarkofág, umístěný ve velehradské bazilice, kde odpočívá od 30. dubna roku 2010.
