My si svou víru poneseme kamkoli, jenže kam a co přinesete dneska vlastně vy?, táží se hrdinové dokumentu Blízký soumrak
Před následky války prchají nejenom muslimové, ale i křesťané. V Iráku jich ještě v osmdesátých letech žilo téměř 1,5 milionu, dnes se jich odhaduje na stovky tisíc. Nadační fond Generace 21 nachystal vše potřebné pro přesídlení některých rodin do Česka. Na politické rozhodnutí se ale stále čeká. A tak rodiny na útěku přežívají v křesťanských uprchlických táborech v oblasti Kurdistánu. O jejich situaci odvysílá Česká televize 16. prosince dokument s názvem Blízký soumrak.
Jen 80 kilometrů od tak zvaného Islámským státem ovládaného Mosulu leží město Erbíl. V táborech zřízených v horních patrech nákupních center či okolo kostelů tam přebývají křesťané, kteří uprchli před terorem. V září za nimi přijel i filmař Ivo Bystřičan. Překvapilo ho, že žijí na první pohled v poměrně přívětivých podmínkách. Mají unimobuňky s televizí a přísun základních potravin.
Ivo Bystřičan: „Oni mají vlastně dobré podmínky na to, jaké obrázky v souvislosti s uprchlíky vídáme my. Charity zareagovaly rychle a účinně. My jsme zvyklí, že jakmile se to ustálí, je to v pohodě. Ale ten největší zmar začíná teď – po té, co byl život zachráněn, tak co?“
Přemýšlí nahlas Ivo Bytřičan. Křesťané nevědí, co dál. Jsou přesvědčeni o tom, že zažívají genocidu. Uprchlické tábory v okolních zemích jsou přeplněné. Proto je podle Iva Bystřičana potřeba, abychom zakročili.
Ivo Bystřičan: „Některé generace vyrostly jen v uprchlickém táboře a nic jiného neznají. A pokud to víme, tak bychom měli jednat.“
Ačkoliv nadační fond Generace 21 přichystal vše potřebné k přesídlení vybraných rodin, politická jednání se táhnou. Na Slovensku o přijetí 149 asyrských křesťanů rozhodli už na konci listopadu. Celá situace nakonec říká možná daleko více o nás Češích než o prchajících Iráčanech.
Ivo Bystřičan: „Když bych měl říct, jaké my Češi máme dneska hodnoty, tak to nedokážu říct. Ta naše identita je rozpadlá. To naše křesťanství, které bylo civilizačním základem, už není tak silné jako dřív. A byl to hrozný kontrast s tím, jak se to prožívá v tom Iráku. Tam ta víra mi přišla, že je hodně živoucí, upřímná, energická a že vytváří silné společenství. A teď si říkám – o jaké naší víře bychom mohli případně mluvit my, kdyby oni přišli, jestli oni nejsou těmi, kteří by nás to křesťanství učili, jestli nejsou nositeli toho křesťanství daleko více než my? V kontrastu s tím Irákem já skutečně nevím, čím my se vážeme k tomu odkazu, na základě kterého naše civilizace vznikla.“
Dokumentaristovi tyto myšlenky shrnul tamní kněz, když říkal: „My si svou víru poneseme kamkoli. Nezáleží na místě, nezáleží ani na Blízkém východě. Víra půjde s námi. Jenže, bratře, kam a co přinesete dneska vlastně vy?“
