Noc kostelů v pravoslavné katedrále
Barokní kostel nedaleko Karlova náměstí v Praze kdysi nesl zasvěcení Karlu Boromejskému. Císař Josef II. ho ale uzavřel, jako mnohé jiné kostely a kláštery. Bohoslužebný život se do něj vrátil teprve v roce 1935. Tentokrát s obřady pravoslavné církve a také s novým zasvěcením – sv. Cyrilu a Metoději. Jako pravoslavný katedrální chrám se zapsal do československé historie. Své poslední útočiště v něm našli parašutisté zapojení do atentátu na Reinharda Heydrich.
Táhlé pomalé zpěvy a světlo z nesčetných svíček dopadající na ikony. Pravoslavná katedrála sv. Cyrila a Metoděje získávala v nastupujícím šeru téměř až tajemný nádech.
Představený chrámu otec Václav Ježek samozřejmě ví, že k ideálu je daleko. Však pravoslaví říká, že církev je duchovní léčebnicí – tedy místem, kde se lidé uzdravují ze svých duchovních nedostatků. Ty, kterým se to podařilo, církev uctívá jako svaté. Jako třeba biskupa Gorazda, který v katedrále působil. Když se dozvěděl o ukrývání parašutistů zapojených do atentátu na Reinharda Heydricha, chtěl před protektorátními úřady veškerou odpovědnost vzít na sebe. Doufal, že tím zachrání život svým spolupracovníkům. Na popravišti ale skončili společně s ním. Památku na něj návštěvníkům Noci kostelů ukázal Jiří Jukl.
V pravoslavné tradici se svatí zobrazují na ikony. Ikonopisec Denis Anfilov ukazoval plátky zlata a stříbra, vypadaly jako hodně tenký alobal. Tyto plátky se používají k vytvoření pozadí na ikonách. Že jsou k tomu potřeba všelijaké štětce a vyhlazovací nástroje, nikoho nepřekvapí. Jedna pomůcku bychom ale nečekali… Používá se totiž vodka.
V pravoslavném chrámu nejsme nikdy sami. Kdoví, možná i na to mysleli parašutisté, když se ukrývali v tmavé, chladné kryptě, ze které jim nebylo souzeno vyjít živí...
