O správném využívání darů
Apoštol Pavel se ve svém 1. listu do Korintu zmiňuje o rozmanitosti duchovních darů každého člověka. Všechny tyto dary mají sloužit budování církve a nejen jí, ale i k budování mezilidských vztahů. Dostane-li člověk od Boha zvláštní obdarování, pak ne proto, aby se tím povyšoval nad druhé a budoval si výjimečnou pozici, ale svým darem má pomáhat druhým.
Četl jsem o ženě, neobyčejně schopné: se vším si uměla poradit, ať už s těžkou prací (skoro si postavila dům), ale i prací odbornou (dělala mistrovou švadlenám) a zvládla i jakoukoliv administrativní práci. Byla radost se na ni dívat.
Ale doma měla dospívající dcerku, nehybnou, odkázanou na pomoc druhých (měla obrnu). Matka pro samou práci a funkce nevěnovala dostatečnou péči jejímu rehabilitačnímu cvičení a z dítěte se stal absolutní mrzáček.
Očekávalo by se, že matka děvčeti vynahradí, co zanedbala. Ale ona viděla jen samé úkoly, kterých se vždy zhostila se ctí, ale na děvče jí nezbýval čas. Děvče bylo často doma samo hladové a žíznivé. K čemu byla tedy oné matce její šikovnost, výkonnost, když to hlavní – sloužit, pomáhat, dokonce v jejím případě člověku nejbližšímu, odbývala a zanedbávala?
Pomáhat trpícímu, dělat denně stereotypní práci, k tomu je třeba velké lásky, trpělivosti, pokory a ta zmíněné ženě chyběla. Ona sice nezahálela, ale chtěla, aby její práci vidělo co nejvíce lidí, chtěla být chválena, oceňována, blýsknout se před druhými.
Člověk má přirozený sklon chtít všechno využít především pro sebe, pro naplnění svých tužeb a přání. Bible nás však upozorňuje, že povýšen bude ten, kdo se ponižuje, tedy kdo se nedere za každou cenu do popředí, ale tiše a poslušně slouží druhým. Známe takové, kteří se zřekli bohatství, věhlasu, slávy a své nadání, schopnosti dali do služeb bližního (Schweitzer, matka Tereza a další).
Jen pokorné soustředění k Bohu vede lidi ke správnému využívání darů a probouzí vědomí, že ať sloužíme sebevíc svými dary, není to pořád ničím proti tomu, co nám Bůh dává v Ježíši Kristu.
