Ohlédnutí za Rokem s židovskou kulturou
Židovské muzeum v Praze loni oslavilo sto let své existence a při této příležitosti dalo vzniknout projektu Rok s židovskou kulturou. O jeho výsledcích jsme mluvili s pracovnicí muzea Pavlou Niklovou.
Právě skončil Rok s židovskou kulturou. S jakým úspěchem se setkal?
"My doufáme, že ten projekt se povedl, reakce byly velice kladné jak od široké veřejnosti, tak od partnerů, se kterými jsme na Roku s židovskou kulturou spolupracovali. Kdybych měla uvést jen pár čísel, tak to nakonec bylo 135 institucí a organizací, které se do Roku s židovskou kulturou zapojily, což bylo velmi pěkné. Byla to úžasná spolupráce a my v muzeu také doufáme, že koncem Roku s židovskou kulturou tato spolupráce úplně neskončí, ale že se nám podaří tyto kontakty udržet a v nějakém menším rozsahu je rozvíjet a spolupracovat na dalších projektech."
Dobře, to byly instituce. A co lidé, běžní návštěvníci - Češi i cizinci?
"V muzeu jsme v loňském roce uspořádali - asi rekordních - jedenáct výstav, takže doufáme, že se nám podařilo jak české, tak i zahraniční návštěvníky uspokojit, co se týče projektů v muzeu. Na těch výstavách jsme se pokusili zmapovat historii a vývoj muzea během sta let jeho existence. Bylo to třeba na výstavě Bestii navzdory, která mapovala vývoj muzea do 2. světové války. Nebo jsme se snažili přinést portréty osobností, které stály u zrodu židovského muzea. Třeba na výstavě, která byla věnována Josefu Polákovi. Pak jsme se snažili představit předměty, které při běžném provozu muzea není možné vidět, které jsou uloženy v depozitářích, což byla například výstava O svitku. Jedna výstava se věnovala tradici židovské svatby a byl na ní velký ohlas. Také proběhla výstava Pražské ghetto v obrazech, kterou jsme pořádali ve spolupráci s Muzeem hlavního města Prahy. A ta měla také velikou návštěvnost.
Kromě výstav jsme poprvé větším způsobem expandovali i do jiných oblastí, než je výtvarné umění. Takovou jednou oblastí byla hudba, kde bych ráda zmínila projekt Slyš náš hlas (Hear Our Voice). Ten jsme dělali ve spolupráci s partnery v Anglii a Německu a s podporou Evropské unie. Byl to hudebně-divadelně-vzdělávací projekt, při kterém se setkali studenti a děti z těchto tří zemí a zabývali se osudem dětí, které zahynuly v období šoa. Připravili jak výstavu, tak i velké hudební vystoupení, které bylo prezentováno v Praze ve Státní opeře. Byl to projekt, ze kterého jsme měli obzvlášť velkou radost a také měl ohlas ze strany veřejnosti. A těch projektů bylo velké množství.
Kromě institucí působících na poli výtvarného umění a hudby s námi spolupracovalo několik významných festivalů, např. Pražské jaro, zapojilo se mnoho divadel v Praze a v Brně. V Brně dokonce uspořádali celý festival Dny židovské kultury, ve kterém velkou roli sehrálo Národní divadlo v Brně. Takže myslím, že se nám podařilo pokrýt opravdu celou republiku a že se o Roku s židovskou kulturou dozvěděli skoro všichni."
Jaký z toho všeho máte pocit? Kromě únavy, kterou na sobě zcela jistě pozorujete...
"Pro mě to byla úžasná práce, jsem ráda, že jsem se na tom projektu mohla podílet. Bylo překvapivé, kolik institucí se rozhodlo, že připraví vlastní akci a věnují ji jako dárek muzeu k jeho kulatému výročí - to bylo na tom asi to nejpěknější. Už se setkáváme i s ohlasy ze světa, kde nám lidé říkají, že to je naprosto ojedinělá akce, která v historii nemá obdoby - že by kultuře nějaké minority byl věnovaný celý rok a že by to probíhalo po celé zemi a nejen v České republice - do Roku s židovskou kulturou se celkem zapojilo asi 17 zemí."
