Pravda k nám přichází z budoucnosti, říká český filosof Ladislav Hejdánek
Devadesáté narozeniny oslavil tento týden (10. 5. 2017) český filosof a mluvčí Charty 77 Ladislav Hejdánek. Na bytové semináře, které v 80. letech pořádal, jezdili filosofové jako Ricoeur a Derrida. Za komunismu příliš veřejně působit nemohl. V devadesátých letech byl jmenován profesorem filosofie na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy.
Jsem přesvědčen, že vlastní místo filozofie je na ulicích a v každodenním životě mezi lidmi, tvrdí Ladislav Hejdánek. S filosofií se podle něj setkává každý už v okamžiku, kdy se učí mluvit.
Ladislav Hejdánek: „Jenomže to jsou takové relikty starých filosofií. Těmi každý nasákne a celé další období té kultivace spočívá v tom, že to nejhorší se musí vymést a musí se tam udělat něco lepšího. Všichni Evropané jsou tou filosofií tak zasaženi, že mohou tisíckrát říkat, že s tím nechtějí mít nic společného, ale jsou otroky té filosofie, kterou nemají pod kontrolou.“
Vysvětluje Ladislav Hejdánek v rozhovoru, který Českému rozhlasu poskytl v roce 2007. Sám filosofii na Univerzitě Karlově dostudoval v roce 1952. Jako mnoha dalším mu však změny politického klimatu znemožnilz věnovat se filosofii v akademickém prostředí. Pracoval jako noční vrátný, topič nebo skladník. V sedmdesátých letech byl krátce vězněn pro údajný podíl na letákové předvolební akci, která upozorňovala na volební práva spoluobčanů. Vedle toho vedl domácí semináře:
Václav Tollar: „Dokonce Hejdánek podle některých svých deníkových záznamů má za to, že ta doba těch bytových seminářů byla filosoficky velmi produktivní, že mnoho lidí tehdy opravdu myslelo, opravdu pracovalo na nějakých tématech, zatímco po roce 1990 přece jen jsme vstoupili do takového toho univerzitního provozu.“
Říká filosof Václav Tollar. Je jedním z těch, kdo se stará o Archiv Ladislava Hejdánka. Doba komunistické totality znamenala i pro české filosofy omezené kontakty se zahraničím.
Václav Tollar: „Což byla samozřejmě nevýhoda, ale bylo možné rozvíjet některá témata nezávisle na tom, jak se dnes třeba z módních důvodů, dělají na západě. Tím pádem mohli vzniknout poměrně originální koncepce. Což třeba v případě Hejdánka se myslím, že tak bylo.“
Ve svém myšlení Hejdánek navazuje na tradici české filosofie, která se podle něj od dob husitství, přes Masaryka, Rádla a Patočku, opírá o téma pravdy. Shrnout Hejdánkovo pojetí pravdy je nesnadné, říká Václav Tollar:
Václav Tollar: „Pravda je to, co má být, co není, co člověka oslovuje k následování. A pravda je taky jakýmsi prapůvodním zdrojem aktivity člověka i vesmíru, jakýmsi motivátorem pohybu, ke kterému až v kosmologických souvislostech v tom našem vesmíru dochází.“
Pravda k nám přichází z budoucnosti, tvrdí Hejdánek:
Ladislav Hejdánek: „Já myslím, že pořád dost dobře nevíme, co je to budoucnost. My to bereme tak, že je nějaká linka. Tam někde je bod, to je přítomnost. A to, co je nalevo, je minulost, a to, co je napravo, je budoucnost. Ale ono to tak není. Kdyby nebylo budoucnosti, tak nic nemůže být přítomné a nic nemůže být minulé. My se k minulosti nemůžeme vracet jinak, než přes budoucnost. Kdybychom neměli dost času, tj. v budoucnosti, tak bychom neměli možnost studovat historii. Budoucnost je vlastně zdroj všeho.“
Říká český filosof Ladislav Hejdánek. To, že má filosofie a filosofové pevné místo ve společnosti stvrdil účastí na Chartě 77. A v letech předcházejících i na reformním evangelickém hnutí Nová orientace na konci padesátých let a na dialogu křesťanů s marxisty v letech šedesátých.
