Před padesáti lety přestal Vatikán vydávat Index zakázaných knih
Před padesáti lety (14. června 1966) přestal Vatikán vydávat Index zakázaných knih. Přes čtyři století hrozilo věřícím, kteří četli díla na něm uvedená, vyloučení z církve.
Galileo, Nietzsche, Dumas - to jsou některá ze jmen, která se objevila v průběhu dějin na seznamu knih zakázaných katolickou církví. Index vznikl v 16. století, vysvětluje literární historik Martin C. Putna.
„V době, kdy se v Evropě bojuje o víru, o pravověří a o společenský vliv.“
Katolická církev se tehdy rozhodla vytvořit seznam knih, které obsahovaly nekatolické názory:
„To prvotní, co mohlo vést k zařazení knihy na seznam, byly teologické názory, které se lišily od oficiálního katolicismu, nikoliv například nějaká nemravnost nebo špatná literatura, jak bychom si představovali.“
Seznam zakázaných knih byl v průběhu dějin poměrně bohatý. Převažovala na něm díla teologická. A to jak spisy protestantů, tak katolických teologů, kteří upadli v podezření z hereze. Ale vyskytlo se na něm také množství beletrie, zejména v 19. století.
„Poměrně značná část těch autorů, které považujeme za klasiky kritického realismu, jako je Balzac, Flaubert, Emil Zola, tak ti se ocitli na indexu s tím, že líčí svět jakoby nenáboženský a pokud se tam vyskytují nějaké náboženské postavy, málokdy jsou to postavy pozitivní.“
Na seznamu se ocitala také díla vědecká. Například Koperníkova…
„Nebyl to seznam úplně konstantní. Některé věci do něj byly zařazovány a potom zase případně stahovány.“
Většina autorů na indexu patřila k velkým národům jako Francouzové či Němci. Vedle centrálního indexu ale existovali i místní indexy diecézní. Takže i místní biskupové mohli prohlásit nějakou knihu za zakázanou.
„Tady máme dokonce z poloviny 20. století poměrně kuriózní historii, kdy se někteří kněží pokusili dát na diecézní index román Karla Schulze Kámen a bolest, který vyšel roku 1943 a líčí život Michelangelův a tu renesanční církev, která byla velmi rozvrácená, neuspokojivá. Ale potom už přišel rok 1948 a všichni měli jiné starosti a komunisté měli samozřejmě svoje indexy.“
A co čekalo ty, kdo zakázané knihy četli nebo vlastnili?
„Pokud šlo o díla doktrinální, teologická, byla exkomunikace. Pro ty, kdo četli ta díla nedoporučená z důvodu, že je to špatná nemravná literatura, tak spáchali hřích neposlušnosti.“
Z četby tedy neplynula bezprostřední fyzická újma. Index ale vnikl v době, kdy měli lidé z exkomunikace, tedy oddělení od církve, větší obavy.
„Ta instituce vlastně prohlašuje: vy jste, pane, nebo dámo, v těžkém riziku zatracení. To je něco, co v 16. století bylo bráno velmi vážně. Dnes, když nějaký církevní činitel řekne o něčem, že je to zakázané, tak si z toho nikdo nic nedělá, ale ta předmoderní doba brala tyto věci mnohem, mnohem vážněji.“
Poslední vydání celocírkevního Indexu vyšlo v roce 1948. Jeho kritika uvnitř církve ale sílila, což se projevilo i během druhého vatikánského koncilu. A tak byl rok po jeho skončení, v roce 1966 zrušen.
„Na tom je vidět změna mentality. Ta šedesátá léta jsou dobou velkého uvolnění a velké důvěry. A je to doba, kdy římskokatolická církev se začíná vědomě snažit o dialog s jinými společenskými proudy. A v duchu toho vatikánského otevírání bran byl mimo jiných institucí, zrušen i ten index.“
Říká literární historik Martin C. Putna.
