Přepis projevu Matky Terezy koloval mezi lidmi jako samizdat, vzpomíná na své setkání s budoucí světicí brněnský věřící
Papež František tento týden podepsal dekret pro kanonizaci Matky Terezy. Prohlášena za svatou bude 4. září tohoto roku. To je téměř 22 let poté, co jako tehdy čtyřiasedmdesátiletá řeholnice poprvé vkročila na československou půdu. Na setkání s věřícími dorazila i do brněnského kostela Nanebevzetí Panny Marie, jehož průběh pečlivě zaznamenal Karel Pažourek.
„Prosme naši paní, aby s námi byla v této době modlitby a lásky. Marie, matko Ježíšova, dej nám tvé srdce, tak krásné, a tak čisté…“ Takto Matka Tereza promlouvala 10. 11. 1984 v Brně k věřícím. Za to, že se záznam jejího projevu dochoval, vděčíme dobrovolné iniciativě jednotlivce. Vzácnou návštěvu tehdy Karel Pažourek dokumentoval, jak jen to šlo.
„Máme před sebou fotografii, kterou považuji za svou životní fotografii, měl jsem velkou čest a velké štěstí, že jsem mohl vyfotografovat Matku Terezu v jezuitském kostele,“ ukazuje jeden z nynějších členů fotografického sdružení Člověk a víra. „Podívejte se třeba na tyhle sandály, o kterých se říká, že je nosila snad polovinu svého života. Bylo 10. listopadu a ona kromě svého lehkého sárí a svetru měla ty sandály, které byly populární po celém světě.“
Nejen na typické odění Matky Terezy se tehdy přišel podívat doslova plný kostel. Šeptanda o jejím příjezdu zafungovala podle pana Pažourka skvěle: „To byla taková skoro utajená akce. Nebylo tak moc žádoucí, aby se o ní příliš vědělo. Den před tím a celou noc si lidé po celé diecézi telefonovali, že tady bude Matka Tereza, a tak tady bylo strašně moc lidí z celého Jihomoravského kraje.“
Matka Tereza tehdy měla dvacetiminutovou řeč. „To vlastně bylo takové vybídnutí, aby se lidé starali o ty, kteří jsou ještě chudší, než jsme my sami. Ona tam vzpomenula ponaučení o milosrdném samaritánovi. Ta otázka je – kdo je můj bližní? Tak to je ten chudý, kterému je třeba pomoci,“ popisuje Karel Pažourek, který doteď schovává také celý jeho přepis.
„Proslov jsme natočili na kazetový magneťák. Můj syn měl tehdy šestnáct let, tak jsem ho pověřil, aby našel nějaký reproduktor a k němu to položil – a buď se to nahraje, nebo ne. Baterie vydržely celou dobu. A později se to dostalo mezi lidi a nějaká dobrá duše to přepsala, a text chodil po celé diecézi. To zajímalo spoustu lidí, policajtů tehdejší státní bezpečnosti, kteří si některé lidi, kteří tohleto vlastnili, předvolávali a vyslýchaly je proč, jak a kdy. Takže to, co držíme v ruce, je samizdat, jak se sluší a patří,“ vzpomíná muž a šustí zažloutlým papírem. Připomíná setkání s osobností s nevídanou vnitřní energií.
„Bylo to vidět z ní, že skutečně ta její zásluha o nemocné, a to její velké pracovní nasazení, a ten její odchod z pohodlného života do takové skutečné světské dřiny, že to vyžadovalo velikou oběť a veliké duševní přesvědčení o tom, že dělá ostatním lidem dobře. A bylo to z ní skutečně cítit,“ uzavírá Karel Pažourek. Matka Tereza navštívila Československo celkem třikrát, a to ve zmíněném roce 1984, 1990 a naposledy v roce 1992.
