Příroda nás varuje, že rozpad rodiny je nebezpečný
K náboženství patří, že umožňuje věci oddělovat a vidět mezi nimi ostré rozdíly. Jak známo, člověk je tvor nevyléčitelně náboženský, a proto je normální, když sami sebe považujeme za bytost oddělenou od přírody a vidíme sebe vyvýšeně nad všemi ostatními živočichy.
Když se ale podíváme pořádně, zjistíme, že náš sebeobraz naráží na podstatný kus lidské přirozenosti. Totiž fakt, že v sobě máme uloženo mnoho genů, které svědčí o dlouhé cestě ze zvířecí říše do civilizované podoby dneška. A právě proto nám příroda zrcadlí i tak složité jevy, jako je lidská rodina.
Podle etologa Daniela Frynty má život ve zvířecích a lidských skupinách nápadně společné rysy. Mezi lidmi i zvířaty můžeme být svědky vlídného zacházení, ale i neobyčejných krutostí.
„Přikázání Miluj svého bližního jako sebe sama má v přírodě analogii. Myslím, že ve zvířecí i lidské společnosti záleží na tom, kdo je oním bližním. V náboženské terminologii se odráží, že je to bratr nebo soused, což sedí na uspořádání zvířecí společnosti.“
Ve zvířecím světě bývají na příbuzenských vztazích založeny smečky vlků.
„K příbuznému se jedinci chovají dobře. Vůči cizímu to ale není pravidlem a může to být právě naopak, totiž nepříbuzný jedinec může být zahnán nebo zabit. Kdo je oním bližním, je relativní.“
Privilegium mají ve vlčí rodině především mláďata. Neumí sice lovit, přesto ale dostávají nejlepší sousta. Podobně se vlci chovají i ke starým rodičům. I když to znamená zátěž, předžvýkávají jim potravu.
„Když jste členem skupiny, musíte být emočně naladěn s ostatními spolupracovat. Uvnitř rodiny jsou vztahy vždy nápadně lepší než mezi neznámými a nepříbuznými. Ve skupině příbuzných zvířat, která společně loví, závisí úspěch na úspěchu celku – tam nikdy nemůžete předávkovat míru kooperace.“
Tak jako lidé ani zvířata nejsou žádní svatoušci, lidské přirovnání „chováš se jak zvíře“ je v zásadě výstižné. Když přejdou tuhé zimy, někteří z vlků, kteří spolupracovali, začnou soupeřit a vůči starým bývají nemilosrdní. Podobně jako lidé uzavírající přechodné pakty v rámci války o moc. Vlčí rodiny jsou předobrazem lidských.
„U psovitých šelem, ale nejen tam, rodina vzniká jako jednotka, která je založena na monogamním a věrném partnerství. Kde je věrnost porušena odchylkou od základního rodinného uspořádání, třeba adopcí, tam velmi rychle klesá ochota účastníků spolupracovat.“
To je pak zdrojem častých konfliktů, podobně jako v lidských rodinách bývají předmětem násilí primárně adoptivní děti.
„Kdybychom to měli aplikovat na lidi, museli bychom velmi varovat před rozpadem partnerství a rodin.“
