Propagátor české židovské kultury Jiří Vrba

Jiří Vrba jako by byl k uměleckým sklonům předurčen – k okruhu rodiny jeho matky patřil například Gustav Mahler nebo Egon Ervín Kisch. Sám Jiří Vrba se však mohl kulturní činnosti věnovat až po tragické válečné zkušenosti. Spolu s celou rodinou byl deportován do Terezína a poté do Osvětimi transportem, z něhož přežil jako jeden z osmi.

Židovský původ byl Jiřímu Vrbovi znovu připomenut v 50. letech po Slánského procesu, kdy musel ukončit svou činnost v amatérském divadelním souboru. Teprve koncem 50. let, po skončení vojenské služby, se začal více uplatňovat.

Se jménem Jiřího Vrby jsou spjaty počátky nekonformních malých scén Paravan a Reduta, byl i ředitelem divadla Semafor v jeho počátcích. Pracoval v Československé televizi, dva roky byl ředitelem divadla v německém Trieru a následně 14 let působil v olomouckém divadle.

Pozoruhodně, jakkoliv ve všech těchto funkcích přispěl k rozvoji uvedených scén a institucí, neméně se zasloužil o uchování historické paměti. Za komunistického režimu byla válečná minulost Terezína zmiňována jen v souvislosti s Malou pevností a persekucí komunistů. Existence ghetta, v němž za války zahynulo na 35 000 Židů a další desítky tisíc byly vyvezeny na smrt do vyhlazovacích táborů, byla v podstatě zamlčena.

Jiří Vrba patřil k těm, kdo v době nesvobody shromažďovali dokumenty o terezínském ghettu, a po pádu komunistické diktatury stál u zrodu organizace, sdružující někdejší židovské vězně – Terezínské iniciativy. Podílel se na prvních polistopadových akcích uvádějících židovskou kulturu opět do povědomí veřejnosti, prostředkoval mezi českými a izraelskými umělci, přispěl k úspěchu prvních festivalů židovské hudby Musica Judaica. Česká židovská kultura ztratila v Jiřím Vrbovi koncem roku 1993 svého zasvěceného a obětavého propagátora.