Španělská religiozita
Španělsko dosud platí za jednu z katolických bašt Evropy. Statistiky uvádějí, že se ke katolicismu hlásí asi 93 % obyvatel. Toto číslo je ale podle mnohých pozorovatelů zavádějící. Stále víc lidí se staví k církvi odmítavě, což souvisí s jejich distancí vůči jedné z nejtemnějších kapitol španělských dějin - éře diktátora Franka.
Katolická církev vděčí Španělsku za řadu významných osobností, jako byli např. zakladatel řádu jezuitů sv. Ignác z Loyoly, zakladatel bratří dominikánů sv. Dominik, mystička sv. Terezie z Avily a další.
Odvrácenou stránku španělské religiozity představuje státem organizovaná inkvizice, zrušená až roku 1826 a dále pak klerofašistická diktatura generála Franka ve 20. století. Franko sice ukončil krvavou občanskou válku, ovšem vzápětí začal svérázným způsobem zavádět katolickou morálku. Tak byly např. anulovány dříve uzavřené občanské sňatky a jediná možnost, jak je obnovit, byl nový obřad v kostele. Možnost rozvodu neexistovala. Ženy nesměly volit, pracovat v některých profesích, vlastnit řidičský průkaz. Až do sedmdesátých let potřebovala žena ke zřízení bankovního účtu souhlas otce nebo manžela. Nesmiřitelně vynucovanou církevní morálku si většina Španělů dodnes pamatuje, mezi nimi i otec Juan Provecho.
„Za Franka byli ve Španělsku stát a církev jedno. Církev sloužila státu a stát zasahoval do života církve. Franko měl například slovo v tom, kdo se stane biskupem. Kdo nerespektoval křesťanské zásady, šel do vězení. Můj dědeček například pracoval v zemědělství a během léta potřeboval pracovat na poli. Přišla však policie a dala mu pokutu, protože v neděli se nepracuje, ale chodí do kostela.“
Frankova éra rozdělila Španěly na dvě skupiny: jedni mu bezmezně fandili, druzí v něm viděli národní pohromu. S postupem času ale diktátorových obdivovatelů ubývá. Tak zvané údolí hrdinů, kde je Franko pochován v monumentální bazilice a kam dříve mířila tisícihlavá procesí, zeje v posledních letech prázdnotou. Znamením obratu se stal rok 1983, kdy ve španělských volbách poprvé zvítězili socialisté. Lidé tehdy Frankovo dědictví definitivně odmítli - a s ním i katolickou církev. A ta najednou neví, jak dál, parafrázuje otec Juan mínění mnoha svých krajanů.
„Pořád říkáme stejné věci, posloucháme pana faráře, který místo aby nás podporoval a řekl nám povzbuzující slovo, tak kritizuje. Právě kvůli tomu církev jako instituce nedokázala oslovit lidi. Lidé pak říkají, že už tu instituci nepotřebují, že mohou sami prožívat svůj duchovní život.“
Církev si ovšem ve Španělsku stále udržuje silný vliv na politiku. Ostře se například postavila proti záměru odstranit krucifixy ze státních škol - a byla úspěšná. Vláda věc nakonec zahrála tiše do autu.
