Spiritualita pomáhá překonat traumata

Haifská univerzita v Izraeli a Univerzita v Leidenu do něj zapojily 55 000 lidí, kteří přežili věznění v koncentračních táborech a jiní výbuch jaderné bomby. Srovnávaly je s vrstevníky, kteří trauma nezažili. Výsledky ukázaly, že se zotavení muži dožívají v průměru o 18 měsíců vyššího věku. Jak se tato extrémně silná traumata léčí a k čemu dobrému to může vést?

Haifská univerzita v Izraeli a Univerzita v Leidenu do něj zapojily 55 000 lidí, kteří přežili věznění v koncentračních táborech a jiní výbuch jaderné bomby. Srovnávaly je s vrstevníky, kteří trauma nezažili. Výsledky ukázaly, že se zotavení muži dožívají v průměru o 18 měsíců vyššího věku. Jak se tato extrémně silná traumata léčí a k čemu dobrému to může vést, zjišťoval Michal Ježek: Podle Dany Janotové, která se zaměřuje na terapii přeživších holocaustu, existují dvě hlavní teorie, které vysvětlují, proč přeživší těchto událostí žijí déle a jsou vitálnější než jiní vrstevníci.

„Jedna teorie říká, že ti lidé byli disponovaní už předtím, že by stejně žili déle, protože to byli nejsilnější z nejsilnějších. Ovšem její správnost se zvažuje, protože u přeživších koncentráků se to nedá říci jistě, tam bylo vraždění takové, že mnozí přežili skutečně jen náhodou.“

Druhá teorie říká, že když dotyční zpracovávali traumata, vznikl u nich tzv. pozitivní posttraumatický rozvoj.

„Vyjádřil to Nietzsche svým tvrzením, že co mě nezabije, to mě posílí. Zkoumali se mechanismy tohoto rozvoje, kteří lidé a jakým způsobem na to trauma reagovali tak, že se stali vitálnějšími, v různých věcech ‚lepšími‘.“

Dotyční se skutečně rozvíjí v mnoha oblastech…

„Může to být kreativita, chuť žít, užít si věci, nebo sportovat… Viděla jsem opravdu neuvěřitelné lidi… Jednou jsem se setkala s Izraelci, kteří se jako děti dostali z koncentračních táborů, a pak pluli na lodi do Izraele, kterou tam ale Angličané nechtěli pustit. Pamatuji si na jednu ženu, která to všechno přežila, vystudovala medicínu, celý život byla onkoložka, pak jsem ji viděla na nějaké konferenci, kde úžasně tančila… To jsou prostředky, jimiž lidé překonávají traumata, která jsou neoddiskutovatelně strašlivá…“

Všichni ale prochází těžkými depresemi a úzkostmi, mívají zlé sny a traumatické vzpomínky se jim můžou vracet až v hlubokém stáří. Podle Dany Janotové tito lidé často potřebují rekonstruovat celý svůj život, vztah ke světu, k náboženství, svoji identitu, kterou narušily ponižující zážitky. Hovoří s nimi o černých vzpomínkách, což je pomáhá začlenit do života. Klíčová je podle ní podpora v mezilidských vztazích, podpora od komunity a sdílení zážitků s někým, kdo traumatem prošel.

„Pomocí v překonání traumat je také spiritualita, která je součástí toho pozitivního osobnostního rozvoje. Nebo náboženské podpora, nebo náležitost ke komunitě. Na druhou stranu, to trauma holocaustu bylo natolik silné, že mnoho lidí přestalo věřit. Odvrátili se od náboženství i od své identity, přejmenovali se… Slyšela jsem pána, který řekl, ‚já jsem si to s tím nahoře vyřídil tam, já už o něm nechci nic vědět‘.“