Spisovatel Henryk Grynberg a jeho povídkový Domov
„Domov“ – tak se jmenuje výbor z povídkového díla Henryka Grynberga, v Polsku narozeného a polsky píšícího židovského autora, který však většinu svého života žije ve Spojených státech.
Henryk Grynberg se narodil roku 1936 ve Varšavě. Válku přežil se svou matkou v úkrytu, po válce v letech 1954 – 1958 absolvoval novinářskou fakultu ve Varšavě, o rok později se stal hercem varšavského Židovského divadla.
V roce 1967 odjel se souborem na zájezd do Spojených států, odkud se už do Polska nevrátil. V letech 1969 – 1971 se habilitoval na Kalifornské univerzitě v Los Angeles v oboru rusistika, 16 let pracoval ve vysílání Hlasu Ameriky. Většinu svého díla, které zahrnuje dvacet knih prózy, osm básnických sbírek i dramatickou tvorbu, napsal v exilu.
Nyní vydaný český výbor z Grynbergovy povídkové tvorby mapuje zhruba padesátileté období od konce 40. let minulého století do konce tisíciletí. Čtenář se postupně seznamuje se zkušenostmi žáka židovské školy, s radostmi vysokoškolského studenta v době odhalování stalinských zločinů, s poválečným budováním země, s podivnou atmosférou gomulkovského Polska i s důvody, které autora přiměly k emigraci.
Líčí též svůj návrat do Polska v 90. letech, aby splnil slib daný mrtvému otci, a v závěrečném eseji vysvětluje postavení židovského autora ve Spojených státech, který nepíše ani anglicky, ani jidiš, ale polsky.
Odpověď na otázku, proč Grynberg nepřestal psát polsky, najdeme v jeho textech, zejména v těch kratších. Při četbě povídky „Domov“, která dala název celému výboru, si nelze nevzpomenout na Čechova, autora, o kterém Grynberg říká, že je to „nejšlechetnější ze všech spisovatelů“. Na Čechova si však vzpomeneme ne proto, že by ho Henryk Grynberg napodoboval, ale proto, že je ve svých nejlepších povídkách stejně dobrý.
„Duši mám židovskou, polskou, polsko-židovskou, ale mentalitu už převážně americkou,“ můžeme se též v knize dočíst.
„Američané jsou mí bratři, s Židy mě spojuje osud, s Poláky jazyk a rány, bez kterých bych mohl zapomenout, že jsem Žid. Jsem dítě s židovským osudem, které adoptovala Amerika, ale to nejdůležitější, co mám, jsem investoval v Polsku. Jsem sirotek jako každý uprchlík, hlavně Žid. Amerika, nejlepší ochránkyně sirotků, se o mě po fyzické i duševní stránce postarala, otevřela mi rozum. Jsem vděčný oceánu, že mě chrání před starým krvavým kontinentem, ale nemohl bych existovat bez svých mateřských slov, která den co den liji na papír jako krev, která je židovská stejně jako moje paměť.“
