11. prosince  2016 v 19:45  rubrika: Zprávy

Stopy v písku – dokumentace mizejících synagog v Maroku

Největší synagoga v Casablance - Beth-El - Foto: Štěpán Macháček

Největší synagoga v Casablance - Beth-ElFoto: Štěpán Macháček

V Maroku kdysi žila největší židovská komunita v arabském světě. Většina Židů v průběhu 20. století Maroko opustila. Zbyly po nich nějaké památky? To zajímá skupinu českých hebraistů a arabistů z Filozofické fakulty UK v Praze, která plánuje zdokumentovat chátrající synagogy v podhůří Vysokého Atlasu.

Židovská menšina v Maroku je dodnes nejpočetnější ze všech arabských zemí. Naprostá většina z 2500 marockých Židů ale žije ve velkých městech. Původně hojně osídlené venkovské oblasti jsou opuštěné a židovské památky v nich mizí den za dnem jako stopy v písku.  

Největší synagoga v Casablance - Beth-El - Foto: Štěpán Macháček

Největší synagoga v Casablance - Beth-ElFoto: Štěpán Macháček

„Židovské osídlení Maroka je poměrně staré a zajímavé. Je kontinuální od raného středověku a na začátku 20. století čítalo až 350 000 osob. Potom ovšem v důsledku založení Státu Izrael došlo k masové migraci a většina Židů svou domovinu opouští. Současný stav je asi 2500 lidí. Ti ale žijí především ve velkých městech – ve Fezu, Marrakéši a podobně. Celý venkov, kde oni žili a věnovali se zemědělství, zůstal opuštěn a všechny památky a všechno, co po nich zůstalo, tam chátrá,“  

Říká student hebraistiky a etnologie Tobiáš Smolík. Právě studenti Ústavu Blízkého Východu a Afriky tvoří jádro projektu nazvaného „Stopy v písku“. Pokud se jim podaří získat finanční podporu, vyjedou prozkoumat situaci přímo do terénu. Sami zatím nevědí, kolik židovských památek se ještě na marockém venkově dochovalo:  

„Přesný počet ještě není jasný. Máme mapu historického židovského osídlení a každý bod na ní znamená potenciální synagogu nebo alespoň židovskou čtvrť. To, co je předmětem našeho zájmu, nejsou velké výstavné městské synagogy, ale opravdu malé vesnické. Jsou to synagogy rodinného typu, kdy v zástavbě budov slouží malé místní komunitě jako jedna modlitebna.“  

Jak dodává Tobiáš Smolík, očekávat na marockém venkově budovu podobnou pražské Španělské synagoze nelze. Ve skutečnosti budou čeští badatelé rádi, když vůbec nějaké budovy v uspokojivém stavu najdou:  

„Co se týče architektury, tak specifikem těch staveb je materiál, což je nepálená hlína. A ta vlivem povětrnostních podmínek chátrá, ty budovy opravdu mizí. Takže cílem naší expedice je podchytit ten stav, dokud tam ještě něco je,“  

Maročtí Židé obývali čtvrti, kterým se říká melachy. Zjednodušeně se dají přirovnat k evropským ghettům, byly ale prostupnější. Na rozdíl od Židů v křesťanské Evropě byli totiž Židé do muslimské společnosti mnohem lépe včleněni:  

„Mluvili arabsky, byť hebrejština se drží jako liturgický jazyk. Specifikum marockých židů je to, že se židé věnovali i zemědělství. I architektura, kterou Židé v Maroku vytvářejí, je ve velkém a úzkém dialogu s architekturou většinovou, stejně tak jako jejich odívání, způsoby a tak dále.“  

Uzavírá Tobiáš Smolík. Jakmile se mladým českým badatelům podaří nafotit a popsat dochované židovské památky v podhůří Atlasu, chtějí databázi zpřístupnit ke studijním a vědeckým účelům. Podobný soupis prý zatím neexistuje a celý projekt by se tak mohl stát prvním krokem k širšímu akademickému zájmu o tento fenomén. 

Autor:  Leona Matušková

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas