Tibetolog Kværne: Kolegové z jiných oborů nám závidí, protože máme ještě tolik neprostudovaného materiálu
Střecha světa, tak se někdy díky poloze čtyři tisíce metrů nad mořem ale i velkému duchovnímu bohatství přezdívá Tibetu. Historicky je Tibet téměř dvakrát větší území než dnešní Tibetská autonomní oblast a jeho bohatství je z velké části neprozkoumané. Pro badatele tak představuje hotové žně.
Přes padesát tibetologů z celého světa se sjelo tento týden v Praze, aby se podělili o výsledky svého bádání v regionu Amdo, tedy severovýchodním Tibetu, jak vysvětluje Daniel Berounský z Filosofické fakulty Univerzity Karlovy:
„V posledních desetiletích byl vývoj severovýchodního a centrálního Tibetu v lecčems dost odlišný. Zatímco ta provincie vlastní Tibetská autonomní oblast je velmi regulovaná, ostře sledovaná a vlastně klášterní život tam příliš nekvete, protože tam existují kvóty na počet mnichů a často ty kláštery dneska připomínají spíš nějaká muzea, tak oproti tomu ten severovýchodní Tibet od konce kulturní revoluce a od začátku nového tisíciletí rozkvétal, ty lokální vlády dávaly docela značné prostředky na opravu klášterů. A v neposlední řadě se oblast severovýchodního Tibetu stala místem s obrovskou aktivitou publikování knih.“
Odborníci na tuto oblast se sdružují v organizaci Amdo Research Network, říká koordinátorka projektu Jarmila Ptáčková z Orientálního ústavu.
„Ten network vznikl v roce 2013 na Humboldtově universitě v Berlíně. Tam je tibetologie a kolem toho regionu Amdo. Rozhodli jsme se, že chceme propojit jednotlivá studia toho regionu. Takže jsme pořádali první workshop 2014 v Berlíně.“
A druhý se konal tento týden v Praze. Přijeli na něj odborníci z celého světa včetně Číny:
„V Číně Tibet tabu určitě není, protože Čína se na jednu stranu Tibet snaží propagovat jako součást Číny, jako jednu z čínských národností. Takže tam je rozsáhlá tibetologie v různých institucích. Máte tam spoustu témat, která se dají studovat. Nejsou to vždycky témata politická, ale je to současný rozvoj, náboženství, staré texty.“
První Evropané, kteří tibetskou kulturu studovali, byli jezuitští misionáři. Ti v Tibetu působili krátce v první polovině osmnáctého století, vysvětluje Per Kværne z univerzity v Oslu:
„Ital Ippolito Desideri žil ve Lhase pět let. Naučil se plynně tibetsky a byl schopný tam s budhistickými mnichy diskutovat o filosofii. Ale bohužel to nevydrželo.“
Dalším významným badatelem byl Sándor Körösi Csoma:
„Ten sestavil první slovník, sepsal gramatiku a řadu studií o tibetské literatuře a historii jazyka. Pak se ten obor začal rozvíjet i v Rusku a na Západě. Studia Tibetu byla považována za součást studia budhismu.“
Po Tibetském národním povstání se zaměření tibetských studií začalo rozšiřovat.
„Po něm na začátku šedesátých let minulého století z Tibetu emigrovala řada lidí. A nebyli to jen budhističtí učenci. Ale i řada tibetských laiků, kteří si sebou přivezli své zvyky a kulturu. A to rozšířilo pole tibetských studií.“
Per Kværne má radost, že se o Tibet dnes zajímá hodně vědců z mladších generací. Mezinárodní asociace tibetských studií má seznam více než tisíce badatelů.
„Hodně našich kolegů z jiných oborů říká, že nám závidí, protože máme ještě tolik neprostudovaného materiálu. Každou chvíli jsou objevovány nové texty, knihy a tak dál. Když studujete Shakespeara nebo klasické Řecko a Řím, šance na to, že objevíte něco nového, nejsou moc velké. Z tohohle hlediska by nás mohlo být mnohem víc, než nás je.“
Říká tibetolog Per Kværne.
