Tragédie Terezínského rodinného tábora
Kdybychom měli jmenovat největší masovou vraždu v našich dějinách, většina z nás by asi uvedla vyvraždění Lidic. Málokdo totiž ví, že 8. března 1944 bylo ve vyhlazovacím táboře Osvětim - Birkenau zplynováno 3792 obyvatel tzv. terezínského rodinného tábora.
8. září přijely do nacistického vyhlazovacího tábora v Osvětimi - Birkenau dva transporty Židů vypravené z Terezína. Nápadné bylo, že se lidem z nich dostalo jiného zacházení, než bylo obvyklé. Neprošli selekcí, rodiny nebyly rozděleny, vězňové si směli ponechat své oblečení a nebyly jim vyholeny hlavy. Děti pobývaly přes den v dětském bloku, kde bylo časem zahájeno i improvizované školní vyučování.
Jaký byl smysl zřízení tohoto „terezínského rodinného tábora“ a zvláštního zacházení s jeho obyvateli? Odpovídá lektor Mezinárodního křesťanského Velvyslanectví v Jeruzalémě Marek Šlechta:
„Existují dohady o tom, že se jednalo o přípravu nacistů na inspekci, kterou čekali od Červeného kříže. Připravovali si podmínky, aby obhájili, že Březinka je humánní tábor, tak tam udržovali po nějakou dobu ty lidi v lepších podmínkách. Po té, co proběhla inspekce v Terezíně, a byla v tom nejhorším slova smyslu pro nacisty úspěšná, potřeba té inspekce zanikla. To znamená, že ty lidi už nepotřebovali, takže je poslali do komor.“
Přestože se zářijový transport skládal převážně z mladých a silných lidí, za půl roku jich v otřesných podmínkách tábora zemřelo 1140. Pro zbývající z nich se osud naplnil 8. března, kdy byli odváženi do plynových komor. Celkem bylo té noci v plynových komorách zabito 3791 osob. Do rodinného tábora v Birkenau byly z Terezína odeslány i další transporty a i s lidmi z nich se zacházelo jinak než se Židy z jiných končin Evropy. V létě 1944 byl však terezínský rodinný tábor zrušen a lidé, kteří nebyli mezitím odesláni do dalších táborů, byli 10. a 11. července zavražděni. Bylo to přes 6 a půl tisíce lidí.
Oběti holocaustu si připomínají především pamětníci, pozůstalí a Židé. Pinkasova synagoga v Praze je památníkem, na jehož stěnách jsou vypsána jména všech obětí holocaustu u nás. A přesto se zdá, že se o největší masové vraždě našich spoluobčanů neví. Jak by si měla podle Marka Šlechty událost starou šedesát osm let připomínat česká veřejnost?
„Je možné pořádat důstojným způsobem koncerty, je možné dělat přednášky, besedy, promítat filmy, je možné, aby se dělaly bohoslužby, anebo pietní akce. Těch způsobů je strašná spousta a myslím si, že je hodně slušných lidí, kteří se nad tímto pozastaví a kteří budou toužit nějak vyjádřit svůj smutek nad touto událostí a prostě si to připomenout.“
Jednou z akcí, kterou si letos výročí největší hromadné vraždy našich občanů připomenou obyvatelé severočeského Varnsdorfu, je vernisáž výstavy výtvarných prací žáků zdejší Vyšší odborné školy a Střední školy nazvané „Holocaust našima očima“. Proběhne 7. března od 17 hodin ve sborové budově Apoštolské církve ve Varnsdorfu. Na programu jsou židovské písně i vzpomínky pamětnice. Nelze, než si přát, aby takových akcí bylo po republice víc.
