Tuto sobotu začínají číst Židé Tóru zase od začátku

O tom, jak se zrodil a vyvíjel zvyk číst během roku jednotlivé oddíly Tóry, hovoří religionista a judaista Aleš Weiss.

„Paraša znamená oddíl, další alternativní slovo je seder, sidra, které naznačuje to, že se oddíly čtou po sobě, že po sobě následují. V současnosti je 54 oddílů, ale historicky to tak vždy nebylo. Vyvinulo se to v průběhu času, těch 54 hlavně ve středověku.“

Přestože si jednotlivé židovské komunity mnoho zvyků udržují, zrovna čtení z Tóry a dělení textu na paraši je něčím, co se postupně sjednocuje.

„Vzniklo to, že se začaly paraši přidělovat k jednotlivým šabatům kalendáře, to předtím nebylo. Komunity to měly trochu odlišné, víme, že ve středověké Francii trvaly na tom, aby některé paraši přišly před svátky, že sefardští židé trvali na tom, aby se před novým rokem někdy četla nějaká konkrétní paraša, nebo aby se naopak nečetla a byla mezi to vložená.“

Podobná situace byla v okamžiku, kdy na svátky připadl oddíl textu Tóry, který obsahoval například kletby. Rabíni se tedy rozhodli, že není vhodné, aby lidé vstupovali do svátku s touto náladou a vložili mezi sidry jinou parašu, která trochu uvolní atmosféru.

„Velkým zlomem v těch diskusích a velkým důvodem pro sjednocení byl rabejnu Ašer, takzvaný Roš. Co se týče dělení parašiot, přinesl tam něco, co ustanovil rabejnu Tam, pravnuk Rašiho. Ten vytvořil systém, který se díky Rošovi ujal v celém židovském světě. Jemenští židé, pokud se nemýlím, jsou dnes jediní, kteří mají ještě své lokální zvyky. Týkají se ale víceméně drobností, není to něco zásadního, že by četli celou Tóru jinak.“

Kdybychom chtěli hledat nějaké zvláštnosti v dělení textu Tóry u českého židovstva, neuspěli bychom, dodává Weiss. Rozdíly ale přesto stále zůstávají mezi Izraelem a diasporou, protože ve Svaté zemi se slaví jenom jeden den poutních svátků a v diaspoře se slaví dva.

„Takže dejme tomu, že v Izraeli už bude běžný šabat, zatímco tady je ještě svátek, takže se v Praze bude na šabat číst ještě sváteční paraša, zatímco v Izraeli už se bude číst běžný oddíl, to znamená, že v prvním z šabatů, ve kterém se dorazí k parašám, které lze spojit, tak se spojí a čtou se dvě najednou.“

A aby komplikací nebylo málo, správný přednes parašiot skutečně není pro každého.

„Parašu čte někdo, kdo to umí, to je první věc, a umět to není tak snadné. Když se čte ze svitku Tóry, tak v něm nejsou zaneseny ani samohlásky, ani kantilační značky, to všechno musí člověk, který z Tory čte, znát. Samohlásky, pokud ovládá hebrejštinu, tak je to ta snazší věc, ale ty kantilační značky každé to slovo má nad sebou kantilací značku, kterou by jakoby měl ten člověk znát. A podle toho se vlastně Tóra kantiluje. Takže je nápěv, vytváří to takový modus. Kantilace jsou v různých komunitách jiné a tady se odlišnost zvuku vytvořila veliká, nakonec i v tom čtení samohlásek. Jemenští Židé čtou tradičně samohlásky úplně jinak, než jak je čtou třeba aškenázští Židé v Praze.“

Vysvětluje Aleš Weiss.