Uplynulo 110 let od narození Eliase Canetiho, nositele Nobelovy ceny za literaturu
Včera, 25. července, uplynulo rovných 110 let od narození Eliase Canetiho, britsko-rakouského německojazyčného spisovatele, teoretika společenských věd, nositele Nobelovy ceny za literaturu z roku 1981. Narodil se v židovském sefardském prostředí v bulharském Ruse, od svých šesti let však žil s rodinou v britském Manchesteru. Poté ať již s rodinou či samostatně, pobýval v Rakousku, Francii, opět Anglii a konečně Švýcarsku, kde 14. srpna 1994 v Curychu zemřel.
Z Canetiho děl, z nichž většina byla přeložena do češtiny, bývá nejčastěji zmiňován román „Zaslepení“, dále eseje „Svědomí slov“, studie „Masa a moc“ a dále jeho autobiografie. Ze souboru úvah, aforismů a esejů „Tajné srdce hodin“, vydaného roku 1987, jsme v překladu Jiřího Stromšíka vybrali Canetiho zamyšlení z doby druhé světové války nad tím, jak prožívá své židovství.
Jazykem mého ducha zůstane němčina, a to proto, že jsem Žid. Jako Žid chci v sobě uchovat vše, co z té země, zpustošené po všech stránkách, zbude. Mým osudem je i jejich osud; ale nesu v sobě i obecně lidský dědický podíl. Chci jejich jazyku vrátit, co mu dlužím. Chci přispět k tomu, aby jim ostatní měli za co být vděční.
Největší duchovní pokušení v mém životě, jediné, s nímž musím velmi těžce bojovat, je pokušení být zcela Židem. Starý zákon, ať ho otevřu, kde chci, mě vždy uchvátí. Skoro na každé stránce najdu něco, co se na mě hodí.
Rád bych se jmenoval Noe nebo Abrahám, ale i mé vlastní jméno mě naplňuje hrdostí. Když mi hrozí, že mě zcela pohltí příběhy Josefovy nebo Davidovy, pokouším se namluvit si, že mě okouzlují jako básníka, a kterého básníka by neuhranuly. Ale není to pravda, je za tím ještě mnohem víc. Neboť proč jsem i svůj sen o budoucí dlouhověkosti lidí našel v Bibli, jako seznam nejstarších patriarchů, jako minulost? Proč básník Žalmů nenávidí smrt jako jen já sám?
Pohrdal jsem svými přáteli, když se vymanili z přitažlivosti nejrůznějších národů a slepě se proměnili v Židy, prostě v Židy. Jak je mi teď zatěžko, abych neudělal jako oni. Noví mrtví, příliš předčasně mrtví, nás tolik prosí a kdo má srdce říci jim ne. Ale nejsou noví mrtví všude, na všech stranách, ze všech národů?
Mám se uzavřít před Rusy, protože existují Židé, před Číňany, protože jsou daleko, před Němci, protože jsou posedlí ďáblem? Nemohu i nadále patřit všem jako dosud, a přece být Židem?
