Určitá míra pověrčivosti přetrvává i v naší společnosti
Na počátku středověku přicestovalo do Evropy množství národů. Přes jejich různost se jimi stále intenzivněji šířilo křesťanství. Tato tzv. christianizace ale neprobíhala zrovna zlehka, ale naopak velmi dlouho a krkolomně. Bylo celkem běžné, že se křesťanští misionáři s předkřesťanskými společnostmi těžce střetávali. A právě dějiny pokřesťanšťování Evropy vypovídají mnoho o podstatě naší psychiky a našeho myšlení.
Podle profesora Petra Sommera měly předkřesťanské společnosti radikálně jinou představu o smyslu života a bezpečí. O světě totiž uvažovaly jako o systému v kruhu se neustále vracejících životních cyklů, podle ročních období. Po zimě přišla doba zrodu, letní úrody atd.
„Lidé měli představu, že tento cyklus je základem jejich budoucnosti a jejich jistoty. Jejich náboženství mělo tedy jakési agrární kořeny a navíc se obávali, že v okamžiku, kdy nadpřirozené bytosti ztratí, či dokonce rozhněvají, když se na lidi rozzlobí ta božstva, která oživovala svět a bydlela všude, ve stromech, ve vodách, v kamenech, ve Slunci, v měsíci, prostě ta, která ovlivňovala návraty toho životadárného cyklu, tak když se na ně rozzlobí, tak prostě ztratí jistotu světa a umřou hlady.“
Domnívali se, že staré bohy a jistotu starého náboženství poruší tím, že přijmou nového Boha a nové náboženství, které jim v mnoha ohledech nebylo srozumitelné.
„Starý nekonečný agrární cyklus mělo nahradit úplně něco nového, pokud jde o čas, náhle se křesťanský čas spojoval se začátkem, se stvořením, a s koncem, se zánikem světa a s posledním soudem. Tomu rovněž nerozuměli, prostě byla tam řada věcí, které z hlediska jejich jistot byly nesrozumitelné, a zdálo se jim, že ohrožující.“
Máme o tom konkrétní zprávy a doklady, například v legendě o sv. Vojtěchu Bruna Querfurtského, kde Prusové Vojtěcha varují, aby ihned odešel, protože svojí misijní činností ohrožuje, že příroda přestane plodit. Je to ukázka dobového napětí, s nímž každý misionář musel počítat, ostatně nejen sv. Vojtěch za to zaplatil životem.
„V legendách nebo v historických pramenech nacházíme celou řadu dalších dokladů, jak se lidé snažili lidsky s touto dvojakou situací vyrovnat, protože na druhé straně chápali, že nekonečně vzdorovat proti křesťanství nelze, že prostě ten rozšiřující se středověký obraz společnosti nových států s christianizovanými společnostmi lze jen na čas zastavit, ale nelze ho úplně vyřadit.“
Ve 20. letech 12. století vypukla ve Štětíně náhle morová epidemie. Tamní obyvatelé si to vyložili jako pomstu bohů. Misionáři proto do kostela postavili vedle křesťanského oltáře také oltář pohanský, který po pohromě zase uklidili.
„S něčím podobným musíme počítat i u nás, i když bohužel nemáme tak barvité písemné prameny, nemáme ty doklady, ale je evidentní, je to třeba v Kosmově kronice, že docela určitě existovala vedle pronikajícího křesťanství taková linie pověrečnosti, což byly v podstatě zbytky starých rituálů předkřesťanských, kterými se lidé snažili uspokojit jakési síly, které oživovaly i neživý svět okolo nich a nebylo dobré si ty síly, které mohly být dobré i zlé, nějakým způsobem rozzlobit. Tak je uklidňovaly obětmi, jak se rozčiluje Kosmas ve 20. letech 12. století, že venkované jsou stále ještě polopohané a vykonávají oběti u pramenů, studánek, kamenů atd.“
Podle profesora Sommera obdobná míra pověrčivosti přetrvává i v naší společnosti…
„Taková ta iracionální potřeba bránit se proti zlu, které třeba neumím úplně pochopit a neumím ho úplně pojmenovat, tu lidé mají v sobě obsaženou. To všechno je velice zajímavý příklad, který hovoří o podstatě lidského myšlení, o lidské psychice a vypovídá to o tom, jací jsme a jakým způsobem je třeba nahlížet duchovní dějiny středověku a vůbec duchovní dějiny člověka jako takového.“
