V 70. letech 19. století založili židovští studenti českožidovské hnutí

Siegfried Kapper byl židovský lékař, ale i básníka spisovatel. Bývá považován za průkopníka česko-židovského hnutí ve 40. letech 19. století. Podle historičky Kateřiny Čapkové je to ale trochu zavádějící.

„Sice opravdu publikoval první česky psanou sbírku nazvanou České listy, ve které se nějak přiznává ke svému patriotismu, ale on nebyl žádný etnicky český nacionalista, jak to z něho později udělali nejen pozdější čechožidé, ale i antisemita Jan Neruda. On byl patriot ve smyslu bohemismu, byl velice pro přátelské soužití Čechů, Němců, křesťanů a židů na území českých zemí. Navíc se zajímal i o další slovanské národy. Jeho koncept českého národa byl velice široce zasazený, jak regionálně tak jazykově, do té slovanské oblasti.“

Samotné česko-židovské hnutí, tvrdí Kateřina Čapková, začalo až v 70. letech 19. století a založili ho židovští studenti.

„Především z jižních nebo středních Čech, pro které používání češtiny bylo samozřejmostí, vystudovali první české školy. A přišli do Prahy studovat na vysokou školu a byli šokováni, že zvlášť v tom židovském prostředí existují jenom německy mluvící židovské spolky, proto vznikl první Spolek českých akademiků židů.“

Českožidovské hnutí rychle vzrůstalo, ale nešlo o hnutí jednolité. Zvlášť od konce 19. století se výrazně štěpilo, když se někteří čechožidé snažili vyjít vstříc českým politikům a akceptovali věci, které šly někdy i proti židovství.

„V roce 1897 byl při volbách do sněmu kandidátem mladočechů Václav Březnovský, který byl antisemita. Část českožidovského hnutí považovala za samozřejmost ho volit navzdory tomu antisemitskému programu a to byl vlastně katalyzátor konfliktu, kdy se část česko-židovského hnutí odštěpila. Byli mezi nimi především Viktor Vohryzek, Bohdan Klineberger, Jindřich Kohn, což jsou v mých očích ti nejdůležitější a dodnes bohužel málo známí a probádaní lidé, kteří nejen, že se stavěli proti slepému následování českého národního programu, ale sami ještě promýšleli, čím by češství mělo být progresivní a právě kritikou xenofobie.“

A tento konflikt se objevuje v dějinách ještě několikrát. Nejvýrazněji ve třicátých letech minulého století:

„Předseda svazu Čechů židů Oto Štros a někteří další se staví proti uprchlíkům z nacistického Německa, kteří často bývají z židovských rodin, jenom proto, že chtěli jít na stejnou vlnu českého pravicového nacionalismu. V tu dobu se tomu vzepřeli českožidovští studenti v čele s Egonem Hostovským, kteří to považovali za zradu české myšlenky, která je humanistická.“

Uzavírá historička Kateřina Čapková.