V závěru svátku Chanuka se židé modlí za oběti šoa
Židé dnes slaví poslední, osmý den Svátku světel, Chanuka. Nadlouho se pak rozloučí s chanukovým svícnem, aby se za rok opět sešli u jeho kouzelných světel zvěstujících nejen jim, ale i celému světu, že síla ducha vítězí nad hrubou fyzickou silou. Události, které prožíváme, však nejsou jen veselé. Připomíná to ve svém příspěvku k půstu 10. dne hebrejského měsíce tevet izraelský rabín Daniel Mayer.
Půstem ve shodě se svým kalendářem se Židé ve vzpomínce vracejí k tragickým dnům židovských dějin. Jedním z nich je 10. tevet, který letos připadá na neděli 23. prosince. Toho dne roku 587 před občanským letopočtem začala babylónská vojska obléhat Jeruzalém. Zmínku o tom přinášejí tři biblické knihy.
Na začátku poslední kapitoly Druhé knihy královské čteme, že v devátém roce Sidkijášova kralování, desátého dne desátého měsíce – tedy v měsíci tevetu - přitáhl babylónský král Nebúkadnesar se svým vojskem proti Jeruzalému a nechal kolem něj zbudovat obléhací val. Zmínka v biblické knize proroka Jeremiáše toto sdělení doslova cituje.
Třetím pramenem k připomínce 10. tevetu je kniha proroka Zacharjáše. V její osmé kapitole se uvádí, že půst toho dne spolu se třemi půsty dalšími se v době příchodu Mesiáše promění v radostné veselí a utěšené slavnosti.
Obléháním Jeruzaléma počínaje 10. dnem měsíce tevet roku 587 před občanským letopočtem se počíná tragédie starověkého židovstva dovršená o necelých sedm měsíců později 9. dne měsíce av zbořením Šalomounova jeruzalémského Chrámu. Následovala deportace značné části obyvatel Jeruzaléma a Judska do babylónského zajetí, avšak Hospodin na svůj lid zcela nezanevřel.
Po pěti desetiletích se Babylónie stala kořistí Peršanů a perský král Kýros II. povolil židovským vyhnancům návrat do vlasti. Po celou dobu perské nadvlády se pak Židé těšili široké náboženské a správní autonomii a roku 515 před občanským letopočtem zasvětili v Jeruzalémě druhý Chrám.
V období šoa nacisté a jejich pomahači zavraždili na šest milionů Židů. U mnohých se však neví, kde a kdy přesně zahynuli. Vrchní rabinát Izraele proto roku 1951 rozhodl, že postní den 10. tevetu bude zvláštním dnem modlitby za zemřelé zvané kadiš, která vzpomene všech zavražděných a padlých Židů, u nichž není známo datum úmrtí.
Starověký půst tak dostal nový, pro židovské společenství aktuálnější, o to však smutnější význam. Občas můžeme slyšet, že šoa se zbytečně moc připomíná. Těm, kdo takto soudí, je možno říci jen jedno: Dokud jsou na světě neonacisté a popírači šoa, je nutné šoa stále připomínat a odhalovat jeho strašnou podstatu.