Vědy – umění - náboženství

Napětí mezi „světem“ vědeckým, uměleckým a náboženským je zkoumáno od pradávna. Jsou si tyto končiny přirozeně cizí, mluví se v každé z nich odlišnou řečí? Anebo tíhnou k jedinému a jen poskytují různý úhel pohledu? Tak jako je řečeno podtitulem knihy: panuje zde „protiklad nebo soulad“? O odpověď na tyto otázky se Tomáš Špidlík pokouší v textu hutném leč přehledném a srozumitelném. Na první pohled působí jeho rozložení jako síť, jejíž vlákna jsou utkána z látky historické, filosofické a teologické. Úvodní otázka je zásadní: „Jsme schopni poznat pravdu?“ A další, která na ni logicky navazuje, se jeví podobně důležitě: „Co je pravda?“ Rozpětí mezi těmito dotazy autor zaplňuje jednak historickým přehledem pokusů o definici pojmu pravdy, jednak nastíněním způsobů, jimiž se může člověk k řešení této „záhady“ postavit (poznání smyslové a rozumové).

Dalším „zahuštěním“ výše zmíněné sítě, díky níž je možné se v tématu orientovat, je objasnění postojů církevních otců ke světské vědě. I když se zdá, že autor postupoval pouze výběrově – zaměřil se především na názory sv. Bazila – ukazuje se, že volba této osobnosti je dostatečně reprezentativní, neboť jeho vhled se dotýkal obou zkoumaných oblastí: „Obrácený Bazil, dříve nesrovnatelný ve studiu profánních nauk, se takovým stal i ve škole Ducha.“ Zde je také možné vysledovat metodu, jíž kardinál Špidlík používá. Ve svém výkladu se nezaměřuje na vlákna své sítě, ale právě na prostor mezi nimi. Proto je jeho způsob psaní tak přitažlivý. Vede čtenáře do známých území. Vysvětluje, jak Bůh mluví k lidem, jak se projevuje mystické vnímání, jakým způsobem funguje sebepoznání a nakolik je důležitá krása v církevním umění. Oporou pro uváděné argumenty jsou mu – jak je pro něj ostatně typické – myslitelé tradice západní (Descartes, Nietzsche) i východní (Solovjov, Dostojevskij).

Ale zároveň na této prověřené pouti Špidlík navazuje dialog o jiném pohledu, po němž to které z témat volá. A tak začíná cesta „na hlubinu“, četba přestává být opakovacím cvičením známých jmen a názorů a autor čtenáře „zanořuje“ a jeho vnímání zaostřuje k méně známé a zřejmé podstatě. V hovoru o Boží řeči se tak můžeme dozvědět o symbolismu ikon: „Mají-li svaté obrazy stejnou hodnotu jako Boží slova, nezapomínejme, že i u slov musíme vyzvednout jejich význam symbolický, neudělat ze slov modly. Toho se báli otcové z Kapadocie a psali proti těm, kdo z teologie udělali ´technologii´. Pravá teologie je symbolická, přesahuje lidské termíny a pojmy.“

Podobně se v dalších kapitolách Tomáš Špidlík zaměřuje a soustřeďuje k něčemu konkrétnímu. Snad nejcennější (a evidentně i pro autora nejzajímavější) je ovšem pasáž věnovaná kráse („Krása spasí svět“). Zde, vrátíme-li se k tématu celého svazku, se možnosti a šance „propojení“ a vzájemné tolerance i porozumění mezi vědou, uměním a náboženstvím vyjevují nejlépe. Je tu také zřejmé, že tyto jednotlivé sféry od sebe nelze oddělit, že jde o kooperující sféry, jež v důsledku mohou (a musí) usilovat o nalezení společného jazyka: „Analytické vědecké myšlení klade jednu věc vedle druhé …, estetika vidí jedno v druhém. Jedno se od druhého neodděluje, ale stává se symbolem druhého, hmotné věci pak zjevují ideje, které se do nich vtělily. Dáme-li se důsledně na tuto cestu, jsme nakonec schopni vidět jedno ve všem a všechno v jednom. Svět se tak stává schopným zjevit plnost Boží moudrosti.“

Knihy kardinála Tomáše Špidlíka jsou spolehlivé. Poslouží jako inspirativní úvod tomu, kdo se s daným tématem teprve seznamuje. Současně jsou fundované k tomu být dostatečným průvodcem pro studium i meditaci.

Tomáš Špidlík, „Vědy – umění – náboženství. Protiklad nebo soulad?“, Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2009, str. 148.