Výstava Architektura VII. dne

16. březen 2017

Výstava Architektura VII. dne v Centru současného umění DOX odhaluje historii kostelů, které byly v Polsku postaveny mezi léty 1945 a 1989 i přes tehdejší odpor komunistického státu vůči náboženství. Z odpadových a načerno získaných materiálů farníci postavili více než 3700 kostelů, které se staly nejen projevem víry, ale také protestem proti vládě. Výstava představuje fotografie, diagramy, mapy a krátké příběhy přímo ze stavenišť kostelů.

Od konce 2. světové války bylo v Polsku postaveno 3780 kostelů, což je více než v jakékoliv jiné evropské zemi. Většina z nich byla postavena v osmdesátých letech, tedy v době, kdy výstavba kostelů nebyla ani povolena ani zakázána, a tudíž sehrála významnou roli v politice studené války.

V poválečném Polsku se miliony konzervativních, pobožných lidí z menších měst stěhovaly do průmyslových měst, nově postavených dle funkcionalistické sovětské šablony. V této šabloně však chybělo místo pro farní kostel – budovu pro společné setkávání, kde by se scházely a upevňovaly tyto nově industrializované komunity. Farní komunity v Polsku tak začaly vyplňovat duchovní vyprázdněnost komunistické ideologie a budovat si vlastní svatostánky.

Kostel Svatyně Boží prozřetelnosti, Varšava (Arch.: Wojciech Szymborski; Doba výstavby: 2002-2016(

Autoři projektu Architektura VII. dne – Iza Cichońska, Karolina Popera a Kuba Snopek – se snaží uceleně dokumentovat tyto polské kostely a okolnosti jejich vzniku. Nejen že se tyto stavby vzpírají prefabrikaci a pravidelnosti příznačné pro tehdejší architekturu východního bloku, ale jsou i výsledkem komunitní snahy, která stavěla na lokálním financování a investicích, dávno předtím než se tyto přístupy staly trendy v architektuře 21. století.

Polsko se tak v osmdesátých letech nedobrovolně stalo největší světovou laboratoří tzv. bottom-up architektury. Role architektů se proměnila – z modernistických technokratů sloužících vládě se stali stavbyvedoucí s omezenými zdroji a individuálním talentem. Na stavbě kostelů se podíleli ti nejtalentovanější architekti a řemeslníci, kteří pracovali po boku svých klientů z farností.

„Namísto použití továrních prefabrikátů se kostely stavěly pomalu, farníci se scházeli o sobotách, stavbě věnovali svůj volný čas a přispívali drobnými částkami. Takový kostel během výstavby prorostl do historie místní komunity, stal se místní legendou,“ vysvětluje Kuba Snopek.

Kostely často vznikaly pouze za použití lopat, kbelíků a malých míchaček, protože velké stavební stroje pařily státu a nebyly zapůjčovány pro jejich výstavbu,“ dodávají Iza Cichońska. Budování větších struktur tak vyžadovalo nápady a spolupráci stovek na stavbě, jejichž práci mnohdy koordinovali lidé z horských oblastí.

Po zvolení Poláka Jana Pavla II. papežem v roce 1978 a po vzniku hnutí Solidarita v roce 1980, se stalo stavění kostelů kromě projevu náboženské víry také výrazem odporu ke komunistickému režimu. Zejména hnutí Solidarita vyvolalo vlnu zakládání nových kostelů. Režim tyto nové stavební projekty ignoroval doufaje, že si tak spíše udrží svoji moc. Fantastické architektonické provedení kostelů narušovalo rigidní urbanismus centralizovaného státu a svědčí o tvůrčí síle těch, kdo je vystavěli.

autor: Centrum současného umění DOX
Spustit audio