Vzpomínka na Otu Pavla nad mrtvými splávky

12. červenec 2015

Jsou zřejmě jen tři čeští spisovatelé s židovskými kořeny, jejichž dílo došlo široké čtenářské obliby: Před druhou světovou válkou známý, dnes již pozapomenutý Vojtěch Rakous, a především Karel Poláček. Po válce pak takovým autorem byl Ota Pavel.

Narodil se v rodině české matky a židovského otce 2. července 1930 – tedy před 85 lety. Proslul jako autor civilních, jímavých povídek s dotykem židovského tragického osudu, ale i příběhů z prostředí rybářů a sportu.

Ota Pavel, sužovaný na sklonku svého života cyklicky propukající duševní chorobou, zemřel v poslední březnový den roku 1973. O Otovi tehdy napsal jeho bratr Jiří.

Já vím, že patří všem. Ale tehdy, když žil, jsem měl pocit, že byl především můj. Nikdy už nic nebude takové, jako když žil. Co lásky mi dal! Co nezapomenutelných zážitků! Co hodin a dnů! Dal mi tolik, že to postačuje na zbytek mého života.

Ne, nemohu být nesentimentální. Nemohu být neosobní. Vzpomínám.

Hladina tůně u zbraslavského zámku byla tu sobotu, 31. března 1973, černá, mrtvá, smutná. Splávky prutů se nepohnuly. Seděl jsem tu dopoledne a prožíval znovu tu cestu dnešního rána.

Jako již mnohokrát předtím vezl jsem Otího z jeho bytu na Vinohradech do Bohnic. Tentokrát to bylo po šestnácté. Věděl, že musí jet. Věděli jsme to všichni. Nechtělo se mu, tolik se mu nechtělo.

A já idiot ho ještě přemlouval! Seděl se mnou v Octavii. Moc jsme nemluvili. Věděli jsme oba až moc dobře, co ho čeká. Místo svěrací kazajky lithiové prášky.

Ale zažil jsem s ním za ta léta ve všech těch ústavech i hodiny, kdy vyprávěl. Vyprávěl dlouhé pasáže z knížky, rodící se v jeho zbolavělé hlavě, „Jak jsem se zbláznil“. Ještě dnes se chvěji dojetím, když na to vzpomínám.

Ota Pavel na fotografii se svou maminkou

Teď jsem seděl nad mrtvými splávky a vzpomínal na dnešní rozloučení. Převlékli ho do ústavního obleku. Políbili jsme se, tak jako vždycky předtím. „Opatruj se,“ řekl mi naposled.

Když jsem se odpoledne vrátil od té mrtvé tůně, na jejíž nehybné hladině ležely mrtvé splávky, zazvonil telefon. Ošetřující lékař z ústavu v Bohnicích mně oznámil, že můj bratr Ota Pavel, dnes odpoledne, 31. března 1973, zemřel. Svět se zřítil, jako by v tu chvíli můj život skončil s jeho životem.

Dnes, po mnoha letech, vím, teď už bezpečně vím, že žije dál. Ve své práci, v srdcích svých čtenářů, ve svých knížkách, kterými dával a dával radost těm, kteří ho mají rádi.

A také vím, že nikdy nebyl jenom můj, že opravdu teď patří všem.

autor: Jiří Pavel
Spustit audio