Zemřel nám pan farář...

3. listopad 2008

Náš pan farář umřel. Jmenoval se Alois Kánský a sloužil u sv. Antonína v Praze-Holešovicích. Byla to živá farnost a všem je nám smutno. Odešel zcela nečekaně, bylo mu něco přes padesát. Našim posluchačům zřejmě není znám osobně, ale jeho hlas jste mohli slýchat v našem nedělním pořadu Zaostřeno na církve a na Radiožurnálu v Křesťanském magazínu.

Ještě včera na našich vlnách hovořil právě o víkendových svátcích - Všech svatých a Věrných zemřelých. Kolegyně Naďa Hávová s ním natáčela rozhovor během týdne. V neděli už ale mši za všechny věrné zemřelé neodsloužil.

Otec Alois byl skvělým knězem i přes mnohé životní peripetie. Chtěl bych proto mluvit o kněžském údělu.

Nedávno jsem přednášel studentům o diskriminaci a marginalizaci. To druhé slovo znamená "odsouvat na okraj". Rozumí se tím okraj společnosti. Odsouvaných skupin je u nás mnoho. Některé jsou odstrkovány nezastřeně, někdy i brutálně. Jindy je to skrytější. Důvody jsou různé. Nezřídka se na nich podílejí i ti odstrkovaní. Při přednášce jsme zkusili sestavit jakýsi seznam těch, jimž se tak děje. - Nakonec jsem studentům předložil k úvaze, zda to u nás platí i o věřících. V tomto případě by šlo zajisté o diskriminaci či marginalizaci méně nápadnou, možná i docela subtilní. - Těch studentů bylo asi šedesát. Zřetelně jsem viděl, že tři kývli hlavou. Tři z šedesáti je pět procent.

Moje děti se už na "základce" samy od sebe naučily skrývat, že jsou z věřící rodiny. Bály se posměchu a osamělosti. - Česká společnost, kdysi křesťanská, je tzv. sekularizována (přesněji: odkřesťanštěna) víc než jiné. Komunistický režim tu jistě vykonal své, ale jde o celoevropský proces, trvající neméně dvě století. Nejprve zasáhl vzdělanější vrstvu, pak dělnictvo, posléze dosáhl jeho efekt masových rozměrů. U nás má shodou okolností náskok asi dvou generací.

Tak se stalo, že věřící křesťané jsou u nás malou menšinou. Jejich víra je pro ty ostatní jakési nesrozumitelné exotikum. V lepším případě je benevolentně tolerována jako privátní libůstka. V povědomí širší veřejnosti je však obdařena negativními přívlastky. Jeví se jako zpozdilá, tmářská. Praktický život z víry je vnímán jako samoúčelný masochismus (stačí připomenout potraty nebo imperativ pohlavní zdrženlivosti). Existuje tu zajímavá asymetrie: věřícímu je pozice nevěřícího srozumitelnější, protože prožívá těžkosti víry na vlastní kůži. Nevěřící mu nerozumí, a proto ho podezírá ze strojenosti, pokrytectví, nebo ho pokládá za nezcela normálního. Mluvit o víře je vnímáno jako neoprávněné vznášení absurdního nároku. Proto k otevřené a svobodné komunikaci v tomto směru dochází mezi oběma stranami spíše výjimečně. Jsou to vlastně dva dosti odlišné světy.

Má to svá rizika. Ti nevěřící se nedovídají, oč víře jde. Že není pokusem o vysvětlení, jak vznikl člověk, život, svět, ale odpovědí na otázku po smyslu. A věřící jsou v pokušení uzavřít se světu, který jim není nakloněn, a zařídit se pro sebe. - Rychle dodávám, že v reálném životě je ta vzájemná různost méně kontrastní. Na obou stranách jsou lidé dobré vůle. Také neplatí, že věřící jsou morálnější než nevěřící. Někdy tomu bývá naopak. Tím se ale (domnívám se) nic nemění na tom, že jsou to světy odlišné a že ten menšinový je svým způsobem marginalizován. A že jeho obyvatelé jsou na tom jako mé děti "na základce".

Jaký je za těchto okolností osud římskokatolického kněze? V naší zemi je právě jeho církev (shodou okolností rázu historického, politického i sociálně psychologického) nejvíc "na ráně". Snad že bývala kdysi většinová a že tedy měla větší příležitost lidsky selhávat. V posledním padesátiletí byla jejím údělem ponižující poloha na lopatkách nebo kriminál či katakomby. Přesto ožila její představa coby feudální vykořisťovatelky nebo předchůdkyně totalitních režimů. Rozhodne-li se někdo, že se stane právě jejím služebníkem, volí osud, který bude - měřeno většinovým hlediskem - nevděčný. Z titulu své funkce je osobou veřejnou, nikoli poustevníkem. Bude-li promlouvat, bude mu naslouchat jen hrstka. Pokud lidsky selže, budou o tom mluvit mnozí. Zkrátka: tím, co dnes u nás ohrožuje katolického kněze, je osamělost. Proč to všechno říkám? Protože pater Alois od sv. Antonína z pražských Holešovic tomu všemu dokázal čelit. Mluvil tak, že ti, kdo měli uši k slyšení, slyšeli. Byl věrohodný, proto tu zanechal živé společenství.

Alois Kánský

Dne 1. listopadu 2008 zemřel ve svých 54 letech P. Alois Kánský, farář římskokatolické farnosti u kostela sv. Antonína v Praze - Holešovicích, mimo jiné autor nedávno vydané knížky pro děti "Procházka kostelem".

Alois Kánský se narodil 20. října 1954 v Praze. Roku 1978 byl kardinálem Františkem Tomáškem vysvěcen v katedrále sv. Víta na kněze. Do roku 1985 byl kaplanem v Plzni a poté do roku 1990 kaplanem u sv. Markéty v Břevnově. Dva roky působil jako administrátor u sv. Gotharda v Bubenči a v letech 1992 až 1999 pak jako administrátor a poté farář v Roztokách u Prahy, Uněticích, Libčicích, na Levém Hradci a v Suchdole. Od roku 1999 působil P. Kánský jako farář u sv. Antonína v pražských Holešovicích.

Od prosince 1989 do října 1990 byl šéfredaktorem Katolického týdeníku. Pro děti a jejich rodiče napsal knihu "Procházka kostelem. Malý průvodce pro děti".

V roce 1986 sloužil zádušní mši při pohřbu básníka a nositele Nobelovy ceny Jaroslava Seiferta, která byla pod přísným dohledem komunistického režimu a tajné Státní bezpečnosti kvůli jeho sympatiím k Chartě 77. Páter Kánský byl přinucen ke spolupráci s StB, k čemuž se po roce 1989 přiznal, omluvil se a označil to za své selhání.

V devadesátých letech se intenzivně stýkal i s mnoha osobnostmi české kultury, pohřební obřad v kostele svatého Antonína sloužil i za populárního herce a moderátora Miroslava Šimka a oddával například herce Otakara Brouska ml. nebo dalšího televizního moderátora Dalibora Gondíka.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

autor: Petr Příhoda
Spustit audio